Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1904/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti TRANSEA spol. s r. o., sídlem ČSA 1, Velká Bystřice, zastoupené Mgr. Antonínem Novákem, advokátem, sídlem Politických vězňů 359/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2017 č. j. -103, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a domáhá se jeho zrušení, neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo zakotvené v odst. l d, jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z napadeného rozhodnutí a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit částku (po jejím zvýšení v průběhu řízení) 577 590 Kč s příslušenstvím, jako újmu vzniklou průtahy v soudním řízení (celková suma se skládala ze tří dílčích nároků). Obvodní soud rozsudkem ze dne 29. 7. 2015 č. j. -64 žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní, tudíž nárok na náhradu škody neprokázala.

3. Rozsudek obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci; Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dospěl k závěru, že rozsudek obvodního soudu je věcně správný, proto ho rozsudkem ze dne 1. 4. 2016 č. j. -86 potvrdil.

4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání (původně bez právního zastoupení - č. l. 90-91, posléze doplněné prostřednictvím právního zástupce - č. l. 96-97), v němž namítala nesprávné právní posouzení věci a ohledně jednoho z nároků (náhrada za ztrátu z neoprávněně zadržovaného finančního obnosu) tvrdila, že soud rozhodl v její neprospěch v rozporu s ustálenou judikaturou, podle níž platí, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, a stěžovatelka tak ztratila očekávaný výnos. Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 4. 2017 č. j. -103 stěžovatelčino dovolání odmítl po zjištění, že trpí neodstraněnými vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Konkrétně uvedl, že v dovolání není k žádnému dílčímu nároku uvedeno, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a že z něj nevyplývá konkrétní otázka hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení mělo napadené rozhodnutí záviset, že nevymezuje ani žádnou z variant přípustnosti dovolání danou řešením té které otázky v judikatuře dovolacího soudu. Konstatoval, že pouze k nároku na ušlý zisk stěžovatelka uvedla, že soud rozhodl v její neprospěch v rozporu s ustálenou judikaturou, avšak žádnou takovou judikaturu, od níž se měl odvolací soud při řešení právní otázky odchýlit, neuvedla.

II.

Argumentace stěžovatelky

5. Podle stěžovatelky porušil Nejvyšší soud její právo na spravedlivý proces "když zcela striktně formálně formálně odmítnul dovolání", ona přitom v něm uvedla, jak dle jejího stanoviska "by měl být vyřešen" její tvrzený nárok dle ustálené rozhodovací praxe v dovolání vymezených právních otázkách oproti stanovisku (právnímu názoru) odvolacího soudu. Skutečnost, že v dovolání nejsou uvedeny spisové značky soudních rozhodnutí, o které se ustálená rozhodovací praxe v daných věcech opírá, pak není na závadu. Na podporu svého stanoviska odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014

sp. zn.

(N 234/75 SbNU 607) a ocitovala z něj příslušené pasáže. V závěru uvedla, že z usnesení Nejvyššího soudu plyne, že důvodem odmítnutí dovolání byla absence uvedení spisových značek soudních rozhodnutí, která představují ustálenou rozhodovací praxi, se kterou je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario), resp. vůči usnesení Nejvyššího soudu žádné opravné prostředky nejsou přípustné.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Stěžovatelka svým dovoláním ze dne 26. 6. 2016 (s doplněním ze dne 2. 8. 2016) napadla rozsudek městského soudu; Nejvyšší soud dovolání shledal vadným.

8. Je notorietou, že dovolání je procesním úkonem, jehož essencialia jsou de lege lata vymezena dikcí , ve znění účinném od 1. 1. 2013. Z ní vyplývá, že jednou, nikoliv jedinou, obsahovou náležitostí řádného dovolání je tvrzení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. (zejména po novelizaci provedené ) reguluje předpoklady přípustnosti dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, v až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně regulovaných předpokladech přípustnosti. nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné ( ), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její závažnost pro judikaturní praxi a korespondující pozici Nejvyššího soudu v této oblasti ( , s doplňky v ) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výši peněžitého plnění aj. ( ). Z této právní úpravy pak vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti, v nichž jde jednak o diformitu, o chybějící prejudikaturu, o potřebu sjednocení dovolací judikatury a o požadavek na judikaturní odklon.

9. Ústavní soud v posuzované věci po zjištění obsahu stěžovatelčina dovolání přisvědčil Nejvyššímu soudu v jeho závěru, že stěžovatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání, a to ani ve vztahu k žádnému dílčímu nároku (srov. str. 2 a 3 napadeného usnesení), a dodává, že se stěžovatelka o formulaci takové relevantní otázky ani nepokusila. Důvodem pro odmítnutí dovolání tak není absence uvedených spisových značek soudních rozhodnutí dokládajících diformitu soudního rozhodování, jak se domnívá stěžovatelka, ale nenaplnění jedné ze zákonných obsahových náležitostí - vymezení relevantní otázky.

10. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze dovodit nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle ) a způsobilého dovolacího důvodu (podle ), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ). Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (v polovině roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právními zástupci, poskytnout návod jak obsah dovolání formulovat.

11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu