Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1620/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Anny Mjartanové, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2017, č. j. -223, a Okresního soudu v Kolíně ze dne 8. 2. 2017, č. j. -196, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelce byla uložena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 3. 2006, č. j. -14, povinnost zaplatit vedlejší účastnici 808 Kč s příslušenstvím, což dobrovolně nesplnila a bylo proti ní zahájeno exekuční řízení. Stěžovatelka (povinná) se proti exekuci brání a v návrhu na její zastavení ze dne 11. 12. 2012 namítla místní nepříslušnost nalézacího soudu, který vydal exekuční titul; poukázala i na nezákonné ustanovení opatrovníka z důvodu neznámého pobytu účastníka (vyššího soudního úředníka) podle . Je proto přesvědčená, že jí nebyl řádně doručen exekuční titul a nemohl tak nabýt ani právní moci a vykonatelnosti.

Okresní soud v Kolíně návrh zamítl usnesením ze dne 8. 2. 2017, č. j. -196, s odůvodněním, že exekuční titul byl řádně ustanovenému opatrovníkovi stěžovatelky dne 4. 5. 2006 doručen, přitom platí, že exekuční soud se nemůže zabývat zákonností ustanovení opatrovníka v nalézacím řízení. Významné by mohlo být pouze tvrzení o nedoručení rozhodnutí opatrovníkovi (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. ); o tom byla stěžovatelka opakovaně poučena. Exekuční titul je pravomocný, vykonatelný a nebyl tak naplněn žádný z předpokladů pro zastavení exekuce podle

Krajský soud v Praze rozhodnutí potvrdil usnesením ze dne 28. 3. 2017, č. j. -223, s odůvodněním, že exekuční titul byl stěžovatelce (jejímu opatrovníkovi), řádně doručen, nabyl právní moci i vykonatelnosti. Opatrovník byl stěžovatelce správně ustanoven, protože její pobyt nebyl v rozhodné době zjištěn. Ohledně nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2013,

sp. zn.

, na který stěžovatelka poukazovala, odvolací soud uzavřel, že pro nyní souzenou věc jej nelze použít, neboť důvodem kasace bylo právě neustanovení opatrovníka nalézacím soudem v situaci, kdy pro jeho ustanovení byly naplněny podmínky. K námitce místní nepříslušnosti uvedl, že není důvodem pro zastavení exekuce podle , exekučního řádu.

Proti napadeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností a namítá porušení práva na soudní ochranu a na zákonného soudce podle a základních práv a svobod (dále jen " ") ve spojení s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a práva na ochranu vlastnictví podle Dodatkového protokolu k Úmluvě. Stěžovatelka má za to, že ustanovený opatrovník zastupoval její zájmy pouze formálně, v řízení nebyl aktivní a neučil žádný úkon - odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu, např. na nález ze dne 25. 9. 2002,

sp. zn.

. Za zásah do svých ústavních práv považuje, že jí nebyl exekuční titul řádně doručen. Skrze uvedené vady napadá právní moc a vykonatelnost exekučního titulu s tím, že jako právní laik a cizinka nevěděla o možnosti obrany prostřednictvím žaloby pro zmatečnost podle , neboť o ní nebyla v žádném řízení poučena.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu ; je však zjevně neopodstatněná podle téhož zákona. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti podle y a z tohoto důvodu mu přísluší přezkoumávat pouze ústavnost napadených rozhodnutí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů proto zasahuje pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zároveň porušeno některé ústavně chráněné právo stěžovatelky. Projednávaná věc ovšem takovým případem zjevně není.

Úkolem Ústavního soudu je toliko posoudit, zda obecné soudy nevykročily z ústavního rámce jejich činnosti - takové pochybení v daném případě neshledal. Zejména zohlednil, že předmětem řízení byla z hlediska dovolacího řízení bagatelní částka ve výši 808 Kč a proti usnesení odvolacího soudu tak podle nebylo přípustné dovolání, tím spíše je zjevně neopodstatněná ústavní stížnost (k vymezení obecných kritérií hodnocení zásahu do základních práv v případě bagatelních věcí srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2015,

sp. zn.

, nebo ze dne 10. 4. 2014,

sp. zn.

).

Stěžovatelka se dovolává práva na spravedlivý proces, které ovšem neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na takové spravedlivé řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srovnej např. usnesení ze dne 5. 8. 2002,

sp. zn.

). Bez ohledu na výše uvedené se obecné soudy řídily ústavně souladnou judikaturou, která vylučuje přezkoumávat v exekučním řízení zákonnost ustanovení opatrovníka pro potřeby nalézacího řízení podle (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. a ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. ). Ústavní soud přitom nadále trvá na svých předchozích závěrech, že i nepřítomnému účastníku soudního řízení musí být v nalézacím řízení zajištěna ochrana jeho zájmů a základních práv.

Stěžovatelka měla nezákonné a protiústavní ustanovení opatrovníka (vyššího soudního úředníka) včas namítat v žalobě pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř a případně také v ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 3. 2006, č. j. -14, podané ve lhůtě dvou měsíců počítané ode dne, kdy se stěžovatelka o existenci rozsudku dozvěděla, tj. od doručení exekučního příkazu (srovnej např. nálezy ze dne 25. 9. 2002,

sp. zn.

, a ze dne 16. 9. 2010,

sp. zn.

, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2009, sp. zn. ). Pokud stěžovatelka možnosti své obrany nevyužila, připravila se o prostředky nápravy a v exekuční fázi řízení již nelze k vadě přihlédnout, i když bylo stěžovatelce upřeno právo na projednání věci v její přítomnosti podle . Protiústavní ustanovení opatrovníka není důvodem k zastavení exekuce podle , jelikož v exekuci již nelze přezkoumávat, zda nalézací řízení předcházející vydání exekučního titulu proběhlo zákonným způsobem.

Obecné soudy správně dovodily, že nález ze dne 27. 6. 2013,

sp. zn.

, je pro souzenou věc nepoužitelný, jelikož řeší opačnou situaci, ve které stěžovatelce nebyl opatrovník ustanoven, ačkoliv pro postup podle byly splněné podmínky, jelikož nebyl znám její pobyt. Relevantní není ani námitka týkající se povinnosti poučit v písemném vyhotovení rozsudku účastníka řízení o možnosti podat žalobu pro zmatečnost, jestliže nemohl jednat před soudem podle ; z ustanovení taková povinnost pro soud nevyplývá.

Obecné soudy tak správně uzavřely, že exekuční titul byl stěžovatelce prostřednictvím jejího opatrovníka doručen, nabyl právní moc a je formálně i materiálně vykonatelný. Veškeré námitky stěžovatelky byly náležitě vypořádány a z napadených rozhodnutí jsou patrné důvody, pro které není možné exekuci zastavit. Odůvodnění rozhodnutí tak splňuje ústavně právní požadavky, je srozumitelné, jasné a logické.

Stěžovatelka navrhla Ústavnímu soudu, aby rozhodl také o odkladném účinku ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že stížnost je zjevně neopodstatněná a bylo o ní rozhodnuto bez zbytečného odkladu, pozbývá odvozený návrh smyslu a byl odmítnut.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle . Současně z týchž důvodů a podle téhož ustanovení odmítl návrh na odklad vykonatelnosti ve smyslu , který byl podán spolu s ústavní stížností a sdílí její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Vladimír Sládeček v r.

předseda senátu