Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 682/17

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Štefana Patky, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem, se sídlem Štefánikova 14, 695 01 Hodonín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2016, č. j. -254, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2015, č. j. -200, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen ""), resp. podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinné prostředky nápravy podle Úmluvy, jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu y.

2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. října 2015, č. j. -200, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 525 279,50 Kč s příslušenstvím, i ve výroku III., jímž byla žalobci uložena povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 67 263 Kč. Dále uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 19 643,68 Kč. V dané věci šlo o vypořádání vzájemných nároků (zhodnocení věci, dlužné nájemné) po ukončení nájemního vztahu v intencích věta čtvrtá , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), mezi žalobcem jakožto nájemcem a žalovaným jakožto pronajímatelem. Soudy obou stupňů ve shodě konstatovaly, že s ohledem na existenci dohody o ukončení nájemního vztahu, v níž oba účastníci písemně stvrdili, že ke dni ukončení nájemního vztahu jsou vzájemně vypořádáni a nemají vůči sobě z titulu nájemního vztahu žádné závazky a pohledávky, nemůže být žalobě vyhověno.

3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2016, č. j. -254, odmítnuto podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), neboť v něm scházel jakýkoli údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ), přičemž tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil ( ).

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí. Nejvyššímu soudu vytýká, že dovolání pouze stroze odmítl, aniž by se blíže věnoval stěžovatelově argumentaci. Domnívá se, že napadené usnesení Nejvyššího soudu nevyhovuje požadavkům na řádné odůvodnění, jak byly formulovány např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. října 2016

sp. zn.

. Rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýká přílišný formalismus a porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces a v důsledku toho i odepření spravedlnosti. Vyslovuje přesvědčení, že v dovolání bylo jasně vymezeno, jaká otázka má být Nejvyšším soudem posouzena (zejména otázka aplikace § 667 odst. 1 obč. zák. a otázka, kdy lze provést vypořádání zhodnocení předmětu nájmu) a v čem spatřuje nesprávnost řešení, které zvolil odvolací soud. Spolu se zrušením rozhodnutí Nejvyššího soudu navrhuje stěžovatel i zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, které rovněž považuje za nesprávné.

III.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených soudních rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh, který je nutno z níže uvedených důvodů odmítnout jako zjevně neopodstatněný.

6. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro existenci vady, pro kterou nemohl v dovolacím řízení pokračovat, neboť stěžovatel nevymezil žádné z požadovaných kritérií přípustnosti uvedených v K otázce procesních náležitostí dovolání přitom lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v , v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v stanoveny zcela zřetelně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není nepřípustným formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.

7. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti uvádí, že jeho dovolání veškeré náležitosti (zejména nastolení právní otázky) požadované procesními předpisy splňovalo, avšak toto tvrzení, jak mohl Ústavní soud ověřit ze stěžovatelem předloženého dovolání, které tvoří přílohu ústavní stížnosti, se z jeho obsahu skutečně nepodává. Stěžovatel totiž v dovolání pouze polemizoval s právními (interpretace věta čtvrtá obč. zák.) a skutkovými (obsah dohody o ukončení nájemního vztahu) závěry odvolacího soudu, avšak ve vztahu ke kritériím přípustnosti dovolání vyplývajícím z neuvedl ničeho. Stěžovatelův odkaz na nález ze dne 24. října 2016

sp. zn.

není případný. Ve věci řešené v tomto nálezu stěžovatel uplatňoval důvod přípustnosti dovolání spočívající v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, přičemž stěžovatel nesouhlasil s interpretací dosavadní judikatury, jak ji provedl odvolací soud. Toto však v nyní projednávané věci ve stěžovatelově dovolání obsaženo není. Pokud stěžovatel pouze navrhoval, aby bylo jím zpochybněné právní řešení v dovolání nastolených otázek odvolacím soudem nahrazeno jiným (dle stěžovatele správným) řešením soudu dovolacího, pak toto významově neodpovídá žádnému ze (čtyř) shora uvedených kritérií přípustnosti dovolání, a to včetně hlediska, podle nějž by dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak. Tento případ míří na situace, kdy dovolací soud se má v dovolacím řízení odchýlit od (svého) právního názoru vyjádřeného v jeho (dřívějším, resp. dřívějších) rozhodnutích (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu). Při výkladu zastávaném stěžovatelem by vymezení dalších důvodů přípustnosti, a ostatně i samotná kategorie přípustnosti dovolání, ztrácely rozumný smysl, neboť by přípustnost dovolání byla bez dalšího založena již tím, že by dovolatel žádal, aby se Nejvyšší soud odchýlil od dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, o což však jde každému dovolateli bez výjimky.

8. Postup Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele napadeným usnesení odmítl pro absenci vymezení přípustnosti dovolání, jež je však podstatnou náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku ( ), tudíž nelze považovat za ústavně nesouladný. Ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná. Co se týče rozsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, lze poukázat na , podle něhož platí, že v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání nepřípustné.

9. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro existenci vad, pro něž nebylo lze v řízení dále pokračovat ( ), měla pak nevyhnutelné procesní důsledky do posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, pokud směřovala proti napadenému rozhodnutí soudu nižšího stupně. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení [srov. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")], či nikoliv.

10. Podle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud však bylo stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto ( ) proto, že vůbec neobsahovalo předpoklady své přípustnosti, neměl Nejvyšší soud pro úvahu ohledně přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ani prostor. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné vyčerpání procesních prostředků, které měl stěžovatel k dispozici, je třeba na stěžovatelovo dovolání (proti rozhodnutí soudů nižších stupňů) hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (viz mimo mnoha dalších např. usnesení ze dne 8. března 2016

sp. zn.

- všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http:// nalus.usoud.cz). Za těchto okolností pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutí soudu nižšího stupně - považovat za přípustnou.

11. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Brně ji pak odmítl podle jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu