Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1607/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Libora Němečka, zastoupeného Mgr. Vladimírem Rajfem, advokátem se sídlem Špitálka 434/23b, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -193 ze dne 15. 2. 2017, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. -68 ze dne 27. 7. 2015 a usnesení Okresního soudu v Kroměříži č. j. -50 ze dne 14. 4. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d (dále též "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Kroměříži zamítl žádost stěžovatele na osvobození od soudních poplatků ve věci jeho žaloby na ochranu osobnosti a současně zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Následné dovolací řízení Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením zastavil, neboť stěžovatel navzdory výzvě a poučení daného mu soudem prvního stupně nesplnil zákonem stanovenou podmínku dovolacího řízení, a to povinné právní zastoupení.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel má za to, že Nejvyšší soud k jeho dovolání přistoupil ryze formalisticky a v rámci odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatoval, že stěžovatel jako dovolatel nesplnil zvláštní zákonnou podmínku dovolacího řízení, aniž se podaným dovoláním vůbec zabýval. Nejvyšší soud dle mínění stěžovatele de facto zastavil dovolací řízení z téhož důvodu, pro který bylo zahájeno.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem opožděná.

Ústavní soud konstatuje, že v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, se jedná o návrh opožděně podaný. Stěžovatel totiž řádně nevyčerpal dovolání jako poslední procesní prostředek k ochraně svých práv, když dovolací řízení bylo pro formální vadu, absenci povinného právního zastoupení, zastaveno. Za této situace se však lhůta k podání ústavní stížnosti dle odvíjí od doručení potvrzujícího usnesení krajského soudu, přičemž v daném případě je zcela zřejmé, že v mezidobí již dávno uplynula.

Lhůta k podání ústavní stížnosti je tak zachována pouze ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení, které však za ústavně nekonformní pokládat nelze. Obligatorní právní zastoupení pro dovolací řízení je stanoveno zákonem ( ) bez ohledu na věc, o kterou se jedná, a splnění této podmínky nelze prominout. Výjimky z této povinnosti, též uvedené v citovaném ustanovení, se přitom na případ stěžovatele evidentně nevztahují. Stěžovatel byl o této povinnosti řádně poučen a byla mu stanovena lhůta k odstranění dané vady. Tu však do napadeného rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení nezhojil. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolací řízení zastavit. Namítá-li stěžovatel, že s ohledem ke svým majetkovým poměrům nedisponuje dostatkem finančních prostředků k tomu, aby si mohl sám opatřit advokáta, Ústavní soud poukazuje na ustanovení , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož Česká advokátní komora takovému žadateli advokáta určí. Ten pak při splnění zákonem stanovených podmínek poskytne právní služby bezplatně nebo za sníženou odměnu. V tomto zákonném ustanovení se tak odráží y, dle něhož má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy a dalšími orgány veřejné moci.

Z uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti podle jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti dle jako návrh opožděně podaný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 20. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu