Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
97887.html
HTML · 0 B
No categories available
III.ÚS 963/17
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Mojžíška, zastoupeného Mgr. Janou Rybovou Kunčarovou, advokátkou, sídlem Nerudova 640/41, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2017 č. j. 21 Cdo 6054/2016 -197, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a a) Aleny Mojžíškové, a b) Zemědělského družstva Dubicko, sídlem Družstevní 5, Dubicko, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republik y se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tím, že došlo k porušení jeho práva domáhat se stanoveným postupem práv u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), práva na právní pomoc v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 2 Listin y, jakož i práva na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listin y.
2. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 10. 2014 č. j. 25 C 9/2008 -88 byla (v právní věci vedlejší účastnice jako žalobkyně proti vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému) zamítnuta stěžovatelem podaná žaloba pro zmatečnost, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 5. 2012 č. j. 1 Co 85/2012 -66 (jímž bylo potvrzeno usnesení krajského soudu ze dne 22. 2. 2012 č. j. 25 C 9/2008 -52, který stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků a neustanovil zástupce z řad advokátů).
3. Usnesením krajského soudu ze dne 7. 4. 2015 č. j. 25 C 9/2008 -112 pak bylo zastaveno řízení o stěžovatelově odvolání proti předchozímu usnesení, a to pro nezaplacení soudního poplatku. K odvolání stěžovatele vrchní soud usnesením ze dne 31. 3. 2016 č. j. 5 Co 11/2016 -133 posledně uvedené usnesení krajského soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Proti usnesení vrchního soudu brojil stěžovatel dovoláním, avšak Nejvyšší soud dovolací řízení ústavní stížností napadeným usnesením zastavil podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Vyšel z toho, že podáním dovolání stěžovateli vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek z dovolání, a to i když žádal o osvobození od soudních poplatků, neboť nebyly splněny předpoklady pro toto osvobození z důvodu, že šlo o zjevně bezúspěšné a svévolné uplatňování práva. Stěžovatel, ač byl k tomu vyzván usnesením ze dne 23. 1. 2017 č. j.
21 Cdo 6054/2016 -182, soudní poplatek neuhradil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na to, že podal k Nejvyššímu soudu dovolání proti usnesení vrchního soudu č. j. 5 Co 11/2016 -133. Vrchní soud jej vyzval k zaplacení soudního poplatku, on tento poplatek neuhradil, načež Nejvyšší soud z tohoto důvodu dovolací řízení zastavil. V souvislosti s námitkou porušení čl. 36 odst. 1 Listin y pak stěžovatel uvedl, že měl být od soudního poplatku v souladu s § 138 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř. ") osvobozen, neboť to odůvodňují jeho majetkové poměry, jež dovolacímu soudu doložil. Jestliže tento soud odůvodnil zastavení dovolacího řízení skutečností, že jde o zjevně bezúspěšné a svévolné uplatňování práva, nemůže se s ním ztotožnit, neboť je tento závěr nesprávný. Není ani nijak zdůvodněn, a byť jde o odůvodnění podle § 243f odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , i takové rozhodnutí musí být srozumitelné a přezkoumatelné. Porušení práva na právní pomoc pak má dle stěžovatele spočívat v tom, že stěžovateli nebyl v rámci dovolacího řízení ustanoven advokát, aby mohl "relevantně" hájit svá práva. Jde-li o porušení čl. 38 odst. 2 Listin y, stěžovatel uvedl, že celá věc trvá od roku 2005, soudy se v ní odmítají zabývat jeho podáními, veškerá řízení probíhají jen písemnou formou, přičemž neměl možnost se k věci řádně vyjádřit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému usnesení žádný procesní prostředek k dispozici nemá; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti odmítl závěr dovolacího soudu, že by v jeho případě šlo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, přičemž mu vytknul, že tento svůj závěr řádně neodůvodnil. Ústavní soud však v tomto bodě musí poukázat na úvahy soudů nižších stupňů (viz již zmíněná usnesení krajského soudu č. j. 25 C 9/2008 -52 a vrchního soudu č. j. 1 Co 85/2012 -66, jakož i usnesení vrchního soudu ze dne 13. 9. 2016 č. j. 1 Co 69/2016 -162), které se touto otázkou opakovaně zabývaly a dostatečně srozumitelně stěžovateli vysvětlily, proč v jeho případě jde o svévolné či zjevně bezúspěšné uplatňování práva, a tedy proč mu nelze přiznat osvobození od soudních poplatků a ustanovit zástupce z řad advokátů. Dovolací soud se s tímto právním závěrem očividně ztotožnil, a vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti neplyne, proč by daný závěr nemohl obstát (dokonce ani z věcného hlediska), Ústavní soud musel v tomto bodě považovat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
9. K tvrzení stěžovatele, že jeho majetkové poměry odůvodňovaly osvobození od soudních poplatků, možno uvést, že tato skutečnost žádný význam nemá, neboť obě podmínky plynoucí z § 138 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. musí být splněny kumulativně. A nebylo-li při interpretaci a aplikaci citovaného ustanovení shledáno, že by obecné soudy vykročily z ústavněprávních mezí, nemohl Ústavní soud přisvědčit ani námitce porušení ústavně zaručeného základního práva na právní pomoc. Námitku porušení čl. 38 odst. 2 Listin y pak nelze považovat za přiléhavou s ohledem na to, že stěžovatelovo dovolání nebylo/nemohlo být projednáno věcně, neboť stěžovatel nezaplatil soudní poplatek, ač tak byl - za daných okolností - povinen učinit.
10. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadeným soudním rozhodnutím mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu