Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 163/17

Ústavní soud rozhodl dne 7. června 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Manetha, zastoupeného Mgr. Milošem Ráboněm, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 403/12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016 č. j. -639, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2015 č. j. -557 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2013 č. j. -305, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 13. 1. 2017, doplněné podáním ze dne 7. 4. 2017, se Ing. Petr Maneth (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o návrhu stěžovatele na prominutí lhůty pro odvolání, v řízení o návrhu na zrušení společnosti a jmenování likvidátora.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 7. 10. 2011 usnesením č. j. -79 Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") na návrh České národní banky zrušil společnost Bayerische Investment Fonds a. s. - investiční společnost a jmenoval likvidátorku společnosti. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání a zároveň požádal o prominutí zmeškání lhůty.

Dne 15. 2. 2013 usnesením č. j. -305 krajský soud zmeškání lhůty pro odvolání proti usnesení téhož soudu ze dne 7. 10. 2011 č. j. -79 neprominul s odůvodněním, že stěžovatel není účastníkem řízení ani zástupcem některého z účastníků řízení. Konstatoval, že tvrzení stěžovatele a skutečnosti vyplývající z rejstříkového spisu jsou značně rozporné, takže postavení stěžovatele jako akcionáře společnosti doloženo není. Krajský soud proto neshledal důvod se stěžovatelem jako akcionářem společnosti a účastníkem řízení jednat.

Dne 28. 4. 2015 usnesením č. j. -557 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele usnesení krajského soudu ze dne 15. 2. 2013 č. j. -305 potvrdil poté, co odvoláním napadené rozhodnutí posoudil jako věcně správné a postup stěžovatele označil za účelový a motivovaný snahou účastnit se (jako účastník řízení) na zůstatku majetku společnosti.

Dne 20. 9. 2016 usnesením č. j. -639 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu ze dne 28. 4. 2015 č. j. -557 odmítl s odůvodněním, že k přípustnosti dovolání nepostačuje pouhá citace textu , nebo jeho části.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle , a d (dále jen " ").

Zásadního porušení základních práv se dopustil především krajský soud, který, "přestože mu byla existence obou vlastníků akcií velmi dobře známa z rejstříkového spisu zrušované společnosti, nejmenoval žádného z vlastníků zrušované společnosti opatrovníkem účastníka č. 1 nebo účastníka č. 3. Tímto aktem tak došlo k zásadnímu porušení ústavně zaručených práv stěžovatele." Napadené rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel označil za "neadekvátně přísné a přehnaně formalistické opatření", neboť znamená "nezvratné odepření přístupu k dovolacímu soudu a meritorního přezkumu dovolání."

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Stěžovatel se dovolával práva na soudní ochranu zaručeného v a násl. y a nesouhlasil se způsobem, jakým krajský soud a odvolací soud posoudily splnění podmínek řízení z hlediska jeho aktivní legitimace k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, resp. s jejich závěrem, že nebyl účastníkem řízení ani zástupcem některého z účastníků řízení. Nesouhlasil též s tím, jak dovolací soud posoudil splnění podmínek přípustnosti jím podaného dovolání.

V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání) není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatele - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.

Ústavní soud je toho názoru, že stávající a v případě stěžovatele aplikovaná zákonná úprava procesních podmínek pro podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty, obsažená v ustanovení , základní právo na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv ovšem výše popsaným neústavním způsobem, tedy tak, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva (srov. y). Dospěly-li obecné soudy k závěru, že v případě stěžovatele předpoklady prominutí zmeškání lhůty podle nebyly naplněny, a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základního práva stěžovatele na přístup k soudu.

Vyslovené právní názory, a o ně se opírající právní závěry obecných soudů všech stupňů, jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad procesní spravedlivosti. Maje stěžovatelem naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich odůvodnění plně odkázat.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. června 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu