Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1141/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Jiřiny Pelcové Medřické, zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Muchova 223/9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2017, č. j. -120, a proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. ledna 2016, č. j. -99, a Okresního soudu v Liberci ze dne 26. června 2015, č. j. -71, takto:

Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Je přesvědčena, že rozhodnutí zasáhla její zaručená základní práva zakotvená v , 2, 4, 36 odst. 1, 37 a 38 odst. 2 d (dále jen " "), jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v , 89, 90, 95 a 96 y ČR. Současně stěžovatelka požádala o přednostní projednání věci, respektive o odložení vykonatelnosti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu.

Nalézací soud svým rozsudkem určil, že žalobci a) a b) jsou zákonnými dědici zůstavitele v I. dědické skupině (výroky I. a II.) a nepřiznává se jim náhrada nákladů řízení (výrok III.). O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a nepřiznal žádnému účastníkovi právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky (výrok I.) a uložil jí povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení; současně nepřiznal žalobcům právo na náhradu nákladů ve vztahu ke druhému žalovanému (výrok II.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že její zesnulý manžel vydědil všechny své děti a jako důvod vydědění uvedl nezájem synů a dcery o jeho osobu. Syn z prvního manželství zpochybnil vydědění, děti z jeho druhého manželství namítly neplatnost y o vydědění a soudy je k jejich žalobě určily za zákonné dědice. Podle stěžovatelky je nelogický závěr, o který soudy opírají svá rozhodnutí - že příčinou nezájmu dětí je primární nezájem zůstavitele o zletilé potomky. Stěžovatelka je přesvědčena, že nastal střet dvou práv - práva dědit a práva vydědit. Podle ní se soudy se vzájemným poměrem uvedených práv nevypořádaly a nedůvodně tím zasáhly do práva jejího zemřelého manžela; má za to, že rozhodnutí o ochraně dědiců je založeno na neúplně zjištěném stavu věci a je v rozporu s dobrými mravy, zejména pokud soudy souběžně konstatovaly, že žalobci nebyli se zůstavitelem v žádném kontaktu posledních jedenáct let jeho života.

Podle stěžovatelky byli žalobci vedeni vypočítavostí bez skutečného zájmu o zemřelého a soudy svým rozhodnutím odejmuly zůstaviteli jeho poslední přání - právo na dispozici s majetkem. Stěžovatelka má za to, že byla zkrácena ve svém právu na spravedlivý proces; k tomu odkázala na nález

sp. zn.

týkající se respektu a zdrženlivosti při posuzování jednostranného právního úkonu, jakým je vydědění. Podle stěžovatelky nejsou napadená rozhodnutí v souladu s tímto přístupem, a proto navrhla jejich zrušení.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak sama stěžovatelka uvádí, je jí známo postavení Ústavního soudu a jeho účel. Přesto je namístě doplnit, že úkolem Ústavního soudu není hodnotit, zda obecné soudy rozhodly "správně", ale "jen" posoudit, zda jejich rozhodovací činnost naplnila zákonem stanovené požadavky a jejich postup respektoval zákonný procesní rámec. Ústavní soud je povolán reagovat teprve tehdy, je-li postupem obecných soudů zasaženo do základních práv či svobod tím, že soudy vybočí z rámce svého zákonného zmocnění.

Stěžovatelka namítá především porušení práva na spravedlivý proces, práva na rovnost a na řádné projednání věci nezávislým a nestranným soudem. Je přesvědčena, že soudy jí neposkytly řádnou ochranu a postupem proti dobrým mravům zvýhodnily vyděděné potomky - Ústavní soud toto její přesvědčení nesdílí. Především nalézací soud se důkladně zabýval okolnostmi, které vedly k vydědění žalobců, respektive naplněním zákonných požadavků ustanovení , ve znění účinném do 31. prosince 2013.

Stěžovatelka namítá, že soudy nerespektovaly relevantní judikaturu; podle Ústavního soudu však uvedený nález na projednávanou věc nedopadá způsobem, který stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá. Aplikovaným důvodem vydědění se přitom nález

sp. zn.

rovněž zabýval: "... výslovně nepožaduje posuzovat neprojevování trvalého zájmu o zůstavitele z hlediska dobrých mravů. Avšak neostrá formulace, kterou použil zákonodárce ("opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl"), vede též k závěru, že také v tomto případě bude konkrétní jednání potomka třeba posoudit nejen z hlediska obecného pojetí dobrých mravů ve společnosti, ale zohlednit také velikost, zvyklosti, sociální postavení, náboženské založení rodiny zůstavitele, zájem zůstavitele na udržování rodinných vztahů s potomkem apod.". Zjevně je zde tedy kladen důraz i na jednání zůstavitele, které může moderovat dopad vydědění, respektive jeho použitelnost.

Z napadených rozhodnutí je patrné, že se soudy zabývaly právě vztahem zůstavitele k vlastním potomkům, který vzaly jako východisko pro posouzení, zda důvod vydědění byl naplněn nebo byl aplikován způsobem, který zákon nepředvídá. K tomu soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu, řádně odůvodnily, co a proč z provedeného dokazování vyvodily. Svěřenou státní moc tak uplatnily v případě, mezích a způsobem, který stanoví zákon ( y či y ČR); nezasáhly tím do zaručených práv stěžovatelky způsobem, který by vyžadoval zásah Ústavního soudu a zrušení napadených rozhodnutí.

Stěžovatelka společně s ústavní stížností navrhla i odložení vykonatelnosti rozsudků Okresního soudu v Liberci a Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť podle ní hrozí, že dědické řízení bude pokračovat i přes řízení před Ústavním soudem. Vzhledem k okolnostem případu Ústavní soud o věci rozhodl přednostně, aniž by přitom musel výrazně narušit pořadí vyřízení věci, a proto nenastal důvod k odložení vykonatelnosti rozhodnutí.

Podle ustanovení senát ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu