Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1115/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Kočaře, zastoupeného Mgr. et Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem Thámova 402/4, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -461 ze dne 24. 1. 2017, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. -432 ze dne 18. 5. 2016 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. -387 ze dne 28. 7. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud Praha-západ rozhodl o žalobě státu na určení vlastnického práva směřující proti stěžovateli jako dosud zapsanému vlastníkovi blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území Horoměřice a určil, že stát je vlastníkem dvou z nich, ohledně jednoho pozemku žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání stěžovatele i žalobce bylo rozhodnutí nalézacího soudu v záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel má za to, že soudy se dle něj omezily na pouhé mechanické převzetí závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o převodu pozemků z jiného řízení, čímž postupovaly v rozporu se smyslem a účelem procesní zásady o vázanosti soudu rozhodnutím v otázce, o které již pravomocně rozhodl jiný soud, jakož i s ustálenou soudní praxí Nejvyššího soudu. K takovému nepřijatelnému postupu se soudy dle stěžovatele uchýlily i navzdory změněné právní situaci, kdy v době jejich rozhodování byl již účinný řešící problematiku církevních restitucí, což soudy opomněly zohlednit. K tomu stěžovatel doplnil, že z důkazů předložených v průběhu řízení nepochybně vyplynulo, že stát se stal vlastníkem sporných pozemků ještě před počátkem rozhodného období, tj. před 25. 2. 1948, a proto se na ně nemůže vztahovat blokace ve smyslu ustanovení zákona o půdě, potažmo Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že téměř identickou ústavní stížností stěžovatele se již zabýval ve věci

sp. zn.

a argumentaci v ní obsaženou odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 11. 10. 2016. Jediný rozdíl oproti nyní souzené věci je, že se jednalo toliko o jiné pozemky v témže katastrálním území.

I v nynějším případě se soudy, zejména soud odvolací, s týmiž námitkami stěžovatele dostatečně vypořádaly. Dlužno poznamenat, že jde "pouze" o určení vlastnického práva, jež se mělo stát podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Stěžejní právní otázky, konkrétně posouzení platnosti původních smluv o převodu pozemků na stěžovatele, již byly pravomocně vyřešeny v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. (ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutím vzešlým z tohoto řízení Ústavní soud odmítl usnesením

sp. zn.

ze dne 19. 2. 2013). Krajský soud na str. 5 nyní napadeného rozsudku zcela přiléhavě vyložil, proč byl nalézací soud závěry vyslovenými v řízení sp. zn. vázán. Stejně tak vysvětlil, proč ani přijetí nemohlo ničeho změnit na existenci naléhavého právního zájmu státu na požadovaném určení (str. 4). Námitka stran nemožnosti podřadit sporné pozemky pod někdejší blokační ustanovení § 29 zákona o půdě již byla vypořádána v řízení sp. zn. . Odvolací soud tedy jen zopakoval, že dle § 32 odst. 2 zákona o půdě se za okamžik přechodu na stát nebo jinou právnickou osobu postupem podle zákona č. 142/1947 Sb. považuje den faktického převzetí nemovitostí státem nebo jinou právnickou osobou, k čemuž v posuzovaném případě došlo až po 25. 2. 1948.

Z uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 23. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu