Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4234/16

Ústavní soud rozhodl dne 11. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Hlubůčka, zastoupeného JUDr. Alenou Jirovcovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Krátká 233, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2016 č. j. -27 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2016 č. j. -128, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Nymburk, se sídlem Palackého 54/255, Nymburk, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti ze dne 15. 12. 2016, doplněné podáním ze dne 13. 1. 2017, Petr Hlubůček (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení ve věci ochrany proti nezákonnému zásahu, a Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj zakázal pokračovat v porušování jeho práv ve věci č. j. Z 2480/2015 a přikázal mu na LV X i Y zapsat poznámku spornosti.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.

Žalobce dne 13. 4. 2015 požádal Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk (dále jen "žalovaný") o zápis poznámky spornosti ve smyslu , o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") ke specifikovaným nemovitostem v obci a k. ú. Oseček. Sdělením ze dne 25. 6. 2015 žalovaný žalobci oznámil, že z důvodů nedoložení potřebných listin bylo řízení o jeho žádosti ukončeno.

Dne 18. 8. 2016 rozsudkem č. j. -128 Krajský soud v Praze (dále jen "správní soud") žalobu proti žalovanému zamítl (výrok I) s odůvodněním, že žalobcem předložené doklady neodůvodňovaly provedení zápisu poznámky spornosti do katastru nemovitostí.

Dne 19. 10. 2016 rozsudkem č. j. -27 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 18. 8. 2016 č. j. -128 zamítl (výrok I). Kasační soud byl ve shodě se správním soudem a žalovaným toho názoru, že nebyly splněny podmínky pro zápis poznámky spornosti ve smyslu .

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že vydáním napadených rozhodnutí byla dotčena jeho práva zaručená v a 4 y, , a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Dodatkového protokolu k Úmluvě, a v a 3, a 4, , a 2 a d. Uvedl, že jeho námitky proti porušování ústavních práv se kryjí s námitkami již uplatněnými ve správní žalobě a kasační stížnosti.

Stěžovatel obsáhle a podrobně polemizoval s napadenými rozhodnutími, a zejména nesouhlasil s jejich závěrem, že nesplnil podmínky pro provedení zápisu spornosti do katastru nemovitostí, neboť neprokázal uplatnění práva u soudu, a katastrálnímu úřadu nepředložil originál nebo úředně ověřenou kopii žalobního návrhu opatřeného podacím razítkem příslušeného soudu, jak plyne z ustanovení .

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení, že nesprávným posouzením podmínek pro zápis poznámky spornosti zápisu v katastru nemovitostí podle ustanovení byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody.

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky již uplatněné ve správním soudnictví, s nimiž se správní soud i kasační soud dostatečně vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí.

Je nutné zdůraznit, že Ústavní soud již mnohokrát upozornil ve své judikatuře, že není povolán k přezkumu zákonnosti rozhodnutí obecných soudů v rovině podústavního práva, ale jeho úkolem je zajistit, aby napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není další instancí obecného soudnictví.

Ke stěžovatelově polemice s právními závěry soudů ve správním soudnictví Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná resp. jím nesdílená interpretace podústavního práva těmito soudy sama o sobě nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces. Taková interpretace by mohla být důvodem kasačního rozhodnutí pouze tehdy, pokud by excesivně vybočovala z pravidel logického výkladu nebo z ustálené judikatury a tím zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997

sp. zn.

(N 66/8 SbNU 149)]. K takovému interpretačnímu pochybení v projednávaném případě dle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.

Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal jakékoliv relevantní skutečnosti, naznačující porušení základního práva na spravedlivý proces v tom smyslu, jak je vykládán ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Při celkovém posouzení rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností, lze konstatovat, že tato rozhodnutí měla zákonný podklad, byla vydána příslušnými orgány a nejeví jakékoliv známky svévole.

Ústavní soud tudíž konstatuje, že napadené rozhodnutí kasačního soudu i jemu předcházející rozhodnutí správního soudu, jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatel vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole odkázat ( y). Opakovat to, co již správně bylo těmito rozhodnutími řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu