Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 389/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky UNIDEBT Czech, SE, se sídlem v Praze, Dělnická 213/12, zastoupené JUDr. Petrem Kočím, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1535/4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -94 ze dne 29. listopadu 2016, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. -68 ze dne 16. prosince 2015 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově č. j. -42 ze dne 24. července 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově a vedlejší účastnice řízení Aleny Šefrnové, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v řízení před okresním soudem domáhala na vedlejší účastnici zaplacení 250 199 Kč s úrokem z prodlení. Vedlejší účastnice zaručila, že uhradí pohledávku ze spotřebitelského úvěru, pokud tak neučiní úvěrový dlužník. Ten tak neučinil. Okresní soud žalobu zamítl s tím, že úvěrová smlouva je v celém rozsahu neplatná. Ustanovení o smluvních pokutách vytvářela zásadní nerovnováha v právech věřitele a dlužníka a nebyla sjednána individuálně. Smluvní odměna a různé poplatky měly za účel skryté zvýšení ujednání o úrocích, neměly jiné ekonomické opodstatnění, neboť byly účtovány za zcela běžné úkony. Množství a pestrost poplatků tak podle soudu směřovaly k rozmělnění pozornosti úvěrového dlužníka a zvýšení roční procentní sazby nákladů nad rámec přijatelný v běžných úvěrových vztazích. Ujednání o úrocích bylo v rozporu s dobrými mravy, nemohl tak vzniknout ručitelský závazek vedlejší účastnice.

2. Krajský soud se s rozhodnutím okresního soudu ztotožnil. Záměr poskytovatele úvěru označil za evidentně nepoctivý, směřující k neúměrnému zvýšení dluhu. Úvěrová smlouva byla zajištěna nejen řadou smluvních pokut, ale též zástavním právem k bytové jednotce, což bylo nepřiměřené povaze věci. Věřitel věděl, že úvěrový dlužník je riziková osoba, nelze tedy vyloučit, že již od počátku počítal s tím, že dluh nebude splacen a bude uhrazen ze zajištění.

3. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost podle . Stěžovatelka v něm nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání ve vztahu k otázce oddělitelnosti jednotlivých smluvních ujednání. V posouzení souladu smlouvy s dobrými mravy se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu.

4. Proti rozhodnutí Nejvyššího, krajského a okresního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Porušení těchto práv stěžovatelka spatřovala ve formalistickém postupu Nejvyššího soudu. Stěžovatelka řádně vylíčila v čem jsou rozhodnutí okresního a krajského soudu v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Údajně neplatná ustanovení úvěrové smlouvy byla oddělitelná, nemohla způsobit neplatnost smlouvy celé. Dále stěžovatelka uvedla, že okresní soud ve věci užil z roku 2012, což je taktéž v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud však popřel, že by okresní soud něco takového vůbec učinil.

5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

6. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, o což v dané věci šlo výlučně, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu. V nynější věci Ústavní soud žádné pochybení ústavního významu neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatelky je srozumitelný, logický a věcně přiléhavý.

7. K polemice stěžovatelky s tím, zda krajský soud ve věci užil č. ("Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.") tím, že se ztotožnil se závěry okresního soudu, lze je stručně uvést, že to není pro věc z hlediska ústavně zaručených práv a svobod rozhodné. Zneužití práva nepožívalo ochrany již za účinnosti předchozí právní úpravy [např. nález

sp. zn.

ze dne 4. 6. 2014 (N 115/73 SbNU 793); srov. i § 265 obchodního zákoníku z roku 1991].

8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu