Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1252/17

Ústavní soud rozhodl dne 18. května 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupeného Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem Náchodská 760/67, 193 00 Praha 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2017 č. j. -567 a proti výrokům pod body II, III, IV, V, VI a VII rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. září 2016 č. j. -506, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. září 2016 č. j. -509, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení a 1) J. L., 2) E. L., 3) nezl. L. K., 4) nezl. A. K. a 5) Městské části Praha 12, se sídlem Písková 830, 142 00 Praha 4, jako vedlejších účastníků ízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2017, napadá stěžovatel (dále rovněž "otec") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí ve výše označeném rozsahu, a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu d, garantující právo na spravedlivý proces.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci péče o nezletilé: a) E. L. b) L. K. a c) A. K., zastoupených Městskou částí Praha 12 jako kolizním opatrovníkem v řízení o péči a výživě nezletilých dětí rozhodl rozsudkem ze dne 1. 9. 2016 č. j. -506 tak, že všechny, v té době nezletilé děti svěřil do péče matky (výrok I), otci nezletilých dětí uložil povinnost přispívat na jejich výživu částkami: 5 000,- Kč, 4 000,- Kč a 3 000,- Kč měsíčně (výroky II, III, IV), vyčíslil nedoplatek na výživném ve výši 85 000,- Kč (na nezl. E.), 65 000,- Kč (na nezl. L.) a 58 000,- Kč (na nezl. A.). Výroky V, VI a VII soud umožnil otci nezletilých dětí splácet nedoplatky měsíčně spolu s běžným výživným. Ve výroku pod bodem VIII soud rozhodl o úpravě styku otce s nezl. A. a ve výroku pod bodem IX řízení o styku otce s nezl. E. a nezl. L. zastavil.

Otec se soudní cestou domáhal úpravy péče o jeho tehdy nezletilé děti s tím, že souhlasil s jejich svěřením do péče matky a vzal později zpět svůj návrh na úpravu styku s nezl. E. a nezl. L. Současně požádal soud, aby mu nebyla stanovena vyživovací povinnost k nezl. E. a to z důvodu jejího údajného nedobrého chování vůči otci.

Obvodní soud při stanovení výše vyživovací povinnosti otce vycházel z ustanovení § 913 odst. 1, odst. 2 a § 915 o. z. Soud konstatoval, že matka bez vážných důvodů nepracuje. Otec je jediným společníkem a statutárním orgánem společnosti Clinic Vera Medica s. r. o., které bylo v prosinci roku 2014 uděleno oprávnění k poskytování zdravotních služeb.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. ledna 2017 č. j. -567 napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve vztahu k místu plnění výživného pro již zletilou E.; ve výrocích o výživném pro nezl. L. a nezl. A. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a změnil výroky o nedoplatcích na výživném.

III.

Stěžovatel ve svém návrhu ze dne 21. 4. 2017, doručeném Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2017, napadá obě v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jeho námitky směřují "výhradně do výroků rozsudku určujících výživné ve prospěch dětí a zároveň stanovujících nedoplatek, který měl stěžovateli vzniknout od 1. 1. 2014".

Ústavní soud podotýká, že k doplnění návrhu, doručenému Ústavnímu soudu dne 2. 5. 2017 a podepsanému Mgr. Evou Tykalovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 33, AK Praha 1, nepřihlédl, neboť k němu nebyla přiložena plná moc této právní zástupkyně k zastupování stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti. Navíc ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "", může mít účastník nebo vedlejší účastník v téže věci jen jednoho zástupce.

Stěžovatel nesouhlasí s názory soudů obou stupňů, které při stanovení výše výživného pro jednotlivé děti vycházely z ustanovení § 913 odst. 2 o. z., tedy z potenciality příjmů výživou povinného rodiče. Stěžovatel tvrdí, že prý bylo v řízení prokázáno, že získává z podnikání pro svoji potřebu měsíčně pouze částku cca 10 000,- Kč až 12 000,- Kč, neboť ze zisku společnosti splácí poskytnutý investiční příspěvek a poznamenává, že společnost se již nyní ocitla ve ztrátě, takže nelze uvažovat o hrazení výživného ve výši stanovené soudem. Stěžovatel tvrdí, že není v jeho schopnostech a možnostech být zaměstnán v pracovním poměru jako lékař specialista bez atestace a dosahovat tak průměrné hrubé mzdy těchto lékařů. Stěžovatel poukazuje na údajné hrubé zkreslení výše průměrné měsíční mzdy těchto lékařů specialistů bez atestace (cca 44 102,- Kč), neboť je do ní zahrnována i odměna za přesčasy a služby. Soudy prý měly vycházet z příloh k , podle níž lékařům přísluší v 11. platové třídě plat ve výši 23 460,- Kč. Dále stěžovatel opakovaně zpochybňuje možnost být přijat do zaměstnaneckého poměru jako lékař specialista bez atestace z důvodu "negativní mediální kampaně v roce 2012 a v roce 2014".

Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že je trestně stíhán pro přečin nedovoleného podnikání.

IV.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je včasná, byla podána oprávněnou osobou a splňuje formální náležitosti a předpoklady stanovené .

Po zvážení námitek stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a 91 odst. 1y); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle písm. d)y je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, základní práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ve věci stěžovatele má Ústavní soud za to, že napadené rozsudky z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.

Napadené rozsudky vycházejí při stanovení vyživovací povinnosti z ustanovení a , odst. 2 , , v platném znění přičemž skutkové i právní závěry obou ve věci rozhodujících soudů jsou v napadených rozhodnutích dostatečným způsobem odůvodněny a nevybočují ani z ustáleného výkladu ustanovení zákona. Z tohoto hlediska je tedy nelze označit za svévolné či excesivní. Závěry městského soudu o stanovení výše vyživovací povinnosti k dětem stěžovatele se opírají rovněž o závěry vyplývající ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. ohledně možnosti výživou povinného rodiče dosahovat určité úrovně příjmů, a to v souladu s jeho věkem, zdravotním stavem a dosaženým vzděláním, pracovními zkušenostmi a nabídkou i poptávkou na trhu práce.

Stěžovatel nijak v průběhu řízení před obecnými soudy nedoložil, že jeho obavy ohledně nemožnosti získat zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci měly, resp. i nadále mají reálný základ. Stejně tak stěžovatel neprokázal, že jím tvrzený měsíční příjem odpovídá jeho výdělkovým možnostem a majetkovým poměrům. Jeho tvrzení o nutnosti splácet údajný investiční příspěvek v průběhu řízení rovněž nebyla dokázána. Stěžovatel na svých údajných velmi nízkých příjmech zakládá argumentaci o nemožnosti dostát stanovené vyživovací povinnosti, avšak nebyl schopen doložit jakýkoli aktivní přístup k řešení své vyživovací povinnosti.

Obecné soudy adekvátně a ústavněprávně dostatečně posoudily rovněž otázku výživného k již zletilé dceři E., která se řádně a soustavně připravuje na budoucí povolání.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu