Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1409/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Romana Kurzveila, zastoupeného JUDr. Milanem Zámiškou, advokátem se sídlem v Plzni, Radyňská 479/5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. března 2017 č. j. -35, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, která byla podána k poštovní přepravě dne 5. května 2017 a Ústavnímu soudu byla doručena dne 9. května 2017, stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. března 2017 č. j. -35. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho ústavně zaručené základní právo, a to právo na spravedlivý proces podle a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále právo podle y. Stěžovatel současně navrhoval, aby Ústavní soud ve smyslu odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

2. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. srpna 2016 č. j. -108 jako nedůvodnou.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že podle jeho názoru v předmětné věci, v níž se jedná o odstranění dočasné stavby, byla kolaudačním rozhodnutím předmětná stavba zkolaudována jako stavba trvalá, a ne dočasná, jak je tvrzeno a dovozováno správními orgány a ve věci rozhodujícími soudy. Stěžovatel má za to, že stavební úřad v Sušici není schopen předmětnou věc objektivně posoudit a rozhodnout o ní, protože jedním z účastníků řízení je i Město Sušice, které trvá na odstranění předmětné stavby, a proto by měl o věci rozhodnout jiný a nestranný stavební úřad, aby tak byla zachována objektivita a nestrannost jeho postupu a jeho rozhodování. Podle tvrzení stěžovatele jeho podání v předmětné věci nebyla skutkově i právně správně posouzena a vyhodnocena a rozhodnutí vydaná ve věci považuje za nespravedlivá a do jisté míry i za diskriminující, neboť o předmětné záležitosti rozhodoval stavební úřad v Sušici, o jehož nestrannosti má důvodné pochybnosti.

4. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.

5. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími správními orgány a soudy, vedenou v rovině práva podústavního. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší správní soud se celou věcí řádně zabýval, vypořádal se s předestřenými tvrzeními stěžovatele a v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v souladu s a 4 a vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Všechny jednotlivé námitky stěžovatele, konkrétně námitka podjatosti pracovníků stavebního úřadu, námitka dočasnosti sporné stavby a námitky zpochybňující srozumitelnost podmínky stanovující povolenou dobu trvání stavby, byly shledány jako nedůvodné. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

6. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005

sp. zn.

(N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty, rovnosti a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

7. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do tvrzených základních práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí, který má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu