Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4010/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Orgapol, akciová společnost, se sídlem Podolí 78, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem, AK se sídlem Křížová 96/18, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 11. 2016 č. j. -80, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen ""), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo zasaženo její základní právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků garantované y a d (dále jen "") a Úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem usnesení Okresního soudu v Mostě č. j. -80 zrušil.

2. Okresní soud v Mostě usnesením ze dne 22. 11. 2016 č. j. -80 zamítl návrh stěžovatelky na zrušení platebního rozkazu č. j. -8 pro nedoručitelnost. Platební rozkaz č. j. -8 byl vydán dne 1. 4. 1997. Platebním rozkazem bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo zaplatit právnímu předchůdci stěžovatele částku 670 811 Kč s příslušenstvím. K doručení došlo dle údajů na doručence dne 8. 10. 1997. Právní moci a vykonatelnosti nabyl platební rozkaz dne 24. 10. 1997. Návrh na nařízení exekuce byl podán dne 8. 1. 2003. Exekuční řízení bylo následně pravomocně zastaveno z důvodů uvedených v z. č. , , neboť platební rozkaz nebyl vedlejšímu účastníkovi řádně doručen do vlastních rukou. Okresní soud pokračoval v řízení o původním návrhu stěžovatelky o zaplacení 670 811 Kč a opětovně doručil platební rozkaz právnímu zástupci vedlejšího účastníka, který proti němu podal odpor. Stěžovatelka se návrhem ze dne 17. 3. 2016 domáhala zrušení platebního rozkazu ze dne 1. 4. 1997 č. j. -8 pro nedoručitelnost. Okresní soud v Mostě tento návrh usnesením ze dne 22. 11. 2016 č. j. -80 zamítl. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka ústavní stížnost.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Ústavní soud předně podotýká, že podle y ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci.

6. Výjimku představují situace, kdy interpretace podústavního práva, kterou soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění. Napadené rozhodnutí navíc není rozhodnutím konečným, podstatou přezkumu tohoto dílčího opatření v rámci soudního řízení může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999

sp. zn.

; viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2015

sp. zn.

; či usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016

sp. zn.

).

7. První dvě podmínky byly splněny. Stejně tak nelze v postupu soudu dovodit prvky svévole. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním jejích námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nelze-li platební rozkaz doručit, měl soud platební rozkaz dle zrušit. Podle názoru stěžovatelky není opětovné doručování platebního rozkazu možné. Okresní soud v Mostě, který zamítl návrh stěžovatelky na zrušení platebního rozkazu, v odůvodnění zcela správně uvádí, že opakované doručení platebního rozkazu není vyloučeno. Odkazuje i na komentářovou literaturu a judikaturu, která s možným opětovným doručováním počítá. Platební rozkaz je nutné doručit do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Tím je zajištěno, že se žalovaný s platebním rozkazem fakticky seznámí. Ke zrušení má dojít tehdy, nelze-li platební rozkaz doručit. Pokud je však zřejmé, že opětovné doručení může být úspěšné, není pro zrušení platebního rozkazu důvod. Takový postup plně odpovídá účelu ustanovení a principům, na nichž je civilní proces postaven. I pokud by došlo ke zrušení platebního rozkazu soudem pro jeho nedoručitelnost, jak preferuje stěžovatelka, postup po takovém zrušení platebního rozkazu by byl stejný, jako v případě zrušení ze zákona po podání odporu. Není tedy naprosto zřejmé, jaký význam by zrušení platebního rozkazu pro ochranu stěžovatelčiných práv mělo. V ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí soudu o zamítnutí návrhu na zrušení platebního rozkazu pro jeho nedoručitelnost také není přiléhavé argumentovat tím, že po stěžovateli nelze spravedlivě požadovat, aby nyní předkládal podrobné důkazní prostředky. K hodnocení důkazů soud přistoupí až v řízení ve věci samé. K případným průtahům a zrušení napadeného rozhodnutí srov. nález ÚS ze dne 10. 7. 1997,

sp. zn.

(N 96/8 SbNu 375).

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále namítá, že platební rozkaz neměl být doručován advokátovi vedlejšího účastníka, neboť plná moc ze dne 5. 1. 2012 není plnou mocí k zastupování vedlejšího účastníka v řízení vedeném pod sp. zn. . I s touto námitkou se Okresní soud v Mostě vypořádal. Soud dospěl k závěru, že plná moc založená ve spisu splňuje minimální zákonné požadavky a je tak řádnou plnou mocí. Platební rozkaz byl tedy doručen řádně a proti platebnímu rozkazu byl řádně a včas podán odpor. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že si vedlejší účastník podáním zjevně účelového odporu neoprávněně otevírá cestu k přiznání náhrady nákladů řízení nad zákonný rámec. Podání odporu je právem žalovaného, a je plně v jeho dispozici. Zároveň je nutné podotknout, že i v této situaci je možné za podmínek zpětvzetí návrhu na zahájení řízení, stejně jako v případě, že by byl platební rozkaz soudem zrušen pro jeho nedoručitelnost.

10. Stěžovatelka dále považuje za nesprávné, že v exekučních věcech týkajících se stěžovatele rozhodoval stejný soudce, který nyní doručil platební rozkaz právnímu zástupci vedlejšího účastníka. Soudci a přísedící jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jen jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti ( a násl. ). Pokud se stěžovatelka domnívala, že je v jejím případě důvod pochybovat o nepodjatosti soudce, měla v souladu s namítnout podjatost. Samotná skutečnost, že soudce rozhodoval i v jiné věci týkající se stěžovatele, však nezakládá pochybnost o jeho nepodjatosti.

11. Z těchto důvodů Ústavní soud podle ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu