Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 118/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele S. C., zastoupeného Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou, AK se sídlem Marie Cibulkové 394/19, Praha 4, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 9. 11. 2016 č. j. -198 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 9. 2016 č. j. -161, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho základní právo na rodinný život zaručené d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu rodičovské výchovy a péče zaručené y, právo na soudní ochranu práva dle y a právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů dle y a Úmluvy. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 9. 11. 2016 č. j. -198 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 9. 2016 č. j. -161.

2. Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že obecné soudy při svém postupu zasáhly do jeho základních lidských práv, neboť zamítly jeho návrh na nařízení předběžného opatření, jímž se domáhal zatímní úpravy styku se svým nezletilým synem. Stěžovatelovo otcovství k tomuto nezletilému dítěti bylo určeno v řízení o určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů dne 15. 9. 2016. Téhož dne podal stěžovatel (vedle návrhu na svěření nezletilého do péče) návrh na nařízení uvedeného předběžného opatření. Stěžovatel se domnívá, že soud měl návrhu vyhovět, neboť do určení otcovství k nezletilému mu nebyl umožněn styk s nezletilým a nadále neexistuje žádná dohoda ohledně úpravy styku s jeho synem. Soudy při svém rozhodnutí dle něj řádně nezohlednily jeho právo na styk s dítětem a zájem dítěte, resp. jeho právo na styk se svým rodičem. Soudům dále vytknul průtahy v řízení o určení otcovství a při rozhodnutí o odvolání proti usnesení o zamítnutí jeho návrhu na nařízení předběžného opatření.

3. Okresní soud v Pardubicích rozhodl usnesením ze dne 20. 9. 2016 č. j. -161 o návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření upravujícího styk s jeho synem tak, že návrh stěžovatele zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v daném případě není úprava styku stěžovatele a jeho syna prostřednictvím předběžného opatření potřebná, neboť ze strany matky ani pěstounky - babičky nezletilého (v jejíž péči nezletilý syn stěžovatele je) není stěžovateli od okamžiku, kdy na něj lze nahlížet jako na otce nezletilého (tj. ke dni podání návrhu na nařízení předběžného opatření) ve styku se synem nijak bráněno. Navíc s ohledem na okolnosti případu bude zcela nutné přistupovat k úpravě styku velmi citlivě a postupně (mj. úplná jazyková bariéra mezi stěžovatelem a jeho synem). Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 9. 11. 2016 č. j. -198 k odvolání stěžovatele potvrdil toto usnesení okresního soudu, s tím, že se ztotožnil se závěry okresního soudu a v jeho postupu neshledal žádné pochybení.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud předně podotýká, že podle y ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Ústavnímu soudu proto obecně nepřísluší zasahovat do rozhodování obecných soudů. Výjimku představují situace, kdy interpretace podústavního práva, kterou soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.

7. Stížnost směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře týkající se předběžných opatření [srov. zejm. nálezy

sp. zn.

ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171) nebo

sp. zn.

ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327) či např. usnesení

sp. zn.

,

,

či

] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu. Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole.

8. Ústavní soud v projednávané věci neshledal, že by byl dán důvod pro jeho zásah. O návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření bylo rozhodnuto příslušnými soudy, posouzení důvodnosti nařízení předběžného opatření nevykazuje znaky svévole či excesivního výkladu práva. Rozhodnutí obou soudů jsou řádně, logicky, srozumitelně a plně odůvodněna racionálními argumenty odpovídajícími okolnostem případu. Stěžovateli dále nic nebrání, aby se v případě změny poměrů znovu obrátil na soud s žádostí o nařízení předběžného opatření.

9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu