Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3537/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky VERA LEASING s. r. o. se sídlem Jana Masaryka 252/6, Praha 2, zastoupeného JUDr. Petrem Chmelíčkem, advokátem, AK se sídlem Bezručova 287, Kolín III, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016 č. j. -524 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo zasaženo jeho právo vlastnit majetek dle d (dále jen " "), právo na provozování hospodářské činnosti dle y a právo na soudní ochranu dle y. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadený rozsudek Nejvyššího soudu.

2. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne ze dne 9. 8. 2016 č. j. -524 zamítl stěžovatelem podané dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2015 č. j. -486 podle ustanovení s odůvodněním, že rozsudek odvolacího soudu je správný a nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení , a b) nebo v anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že k poškození jeho ústavně zaručených práv došlo v řízení o žalobě o 2 000 000 Kč s příslušenstvím podané stěžovatelem proti žalovaným 1) BRATŘI VÁCLAVKOVÉ spol. s. r. o. v likvidaci a 2) a Ondřeji Chejnovi (jako zástavci ze zástavní smlouvy zajišťující pohledávku stěžovatele) vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. . V tomto přes 8 let trvajícím řízení zahájeném dne 6. 2. 2007 byla žaloba stěžovatele postupně několikrát zamítnuta a několikrát jí bylo vyhověno. Obecné soudy přitom jako hlavní právní otázky řešily platnost zástavní smlouvy a promlčení pohledávky stěžovatele. V průběhu řízení tyto otázky přitom byly dle stěžovatele zodpovězeny soudy (okresním, krajským a Nejvyšším soudem) nepředvídatelně postupně odlišně a v rozporu s jejich dřívějšími rozhodnutími v téže věci. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele zamítnuto s tím, že právní posouzení věci obsažené v posledním rozsudku vydaném Krajským soudem v Českých Budějovicích řešící otázku promlčení pohledávky v neprospěch stěžovatele je správné, a dovolání je tak neopodstatněné. Dle stěžovatele tím bylo zasaženo jeho právo vlastnit majetek dle y, právo na provozování hospodářské činnosti dle y a právo na soudní ochranu dle y.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že v řízení o žalobě stěžovatele podané k Okresnímu soudu v Písku bylo stěžovateli částečně vyhověno, kdy tento soud uložil povinnost zaplatit částku 2 000 000 Kč s příslušenstvím prvnímu žalovanému. Žalobu proti druhému žalovanému (v postavení zástavce ze zástavní smlouvy zajišťující pohledávku stěžovatele) zamítl s odůvodněním, že zástavní smlouva je neplatná. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Okresní soud žalobu stěžovatele zamítl. K odvolání stěžovatele krajský soud napadené rozhodnutí změnil a žalobě stěžovatele vyhověl. K dovolání druhého žalovaného Nejvyšší soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Ten rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud svým rozsudkem vyhověl žalobě stěžovatele. K odvolání druhého žalovaného krajský soud rozsudek okresního soudu svým rozsudkem ze dne 27. 4. 2015 č. j. -486 změnil tak, že žalobu proti druhému žalovanému zamítl. Dovolání proti tomuto rozsudku podané stěžovatelem bylo zamítnuto ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016 č. j. -524.

6. Podle y ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů, a není proto povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Stěžovateli je nutno dát za pravdu, že v průběhu řízení, jež trvalo několik let a v němž bylo postupně několikrát rozhodováno jak okresním, tak krajským a Nejvyšším soudem, byla právní otázka promlčení pohledávky stěžovatele (jež je pro výsledek řízení zásadní) soudy zodpovězena postupně odlišně a rozporně s jejich dřívějším rozhodnutím ve věci. Pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je však podstatné, zda právní posouzení věci v ústavní stížností napadeném rozsudku Nejvyššího soudu je možno považovat za případ zřejmého ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli, neboť pouze za splnění těchto podmínek je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů. V projednávaném případě tomu tak ovšem dle Ústavního soudu není. Ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je logicky, srozumitelně a úplně odůvodněno. Právní posouzení otázky promlčení je v něm odůvodněno zcela v souladu s obsahem relevantních právních předpisů a výkladem zastávaným ustálenou rozhodovací praxí, na niž Nejvyšší soud řádně odkazuje, a nelze je tedy považovat za obecně nepředvídatelné.

8. Z těchto důvodů Ústavní soud podle ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu