Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 833/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti společnosti VT-SUN, s. r. o., se sídlem Kollárova 1229, Veselí nad Moravou, zastoupené Mgr. Tomášem Lonkem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 23, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. ze dne 28. února 2017 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Brno, č. j. 3 VZV 8/2015-436 ze dne 1. února 2017, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Brno a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 3. 2017 se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. ze dne 28. 2. 2017 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Brno, č. j. 3 VZV 8/2015-436 ze dne 1. 2. 2017 s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená , a d (dále jen " ").

2. Z obsahu ústavních stížností a listin k nim připojených se podává, že usnesením policejního orgánu ze dne 22. 9. 2015 bylo po předchozím souhlasu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Brno, ve věci trestného činu podvodu podle , odst. 5 písm. a) , (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku zčásti dokonaného a zčásti nedokonaného ukončeného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, rozhodnuto podle § 79f zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), s přihlédnutím k § 79a odst. 1 tr. řádu o zajištění jako náhradní hodnoty peněžních prostředků včetně jejich příslušenství a peněžních prostředků dodatečně došlých včetně jejich příslušenství na bankovním účtu, označeném ve výroku usnesení, a to až do celkové výše 43 652 034 Kč.

3. Stěžovatelka podala dne 2. 3. 2016 žádost o omezení zajištění finančních prostředků na účtu. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Brno usnesením podle § 79a odst. 4 tr. řádu její žádost zamítl, neboť ji neshledal důvodnou. Následnou stížnost stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu rovněž zamítl jako nedůvodnou. Ústavní soud usnesením ze dne 8. 11. 2016,

sp. zn.

, ústavní stížnost v této věci odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

4. Stěžovatelka podala dne 24. 1. 2017 další žádost o omezení zajištění finančních prostředků na účtu. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Brno usnesením podle § 79a odst. 4 tr. řádu její žádost jako nedůvodnou zamítl. Následnou stížnost stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu rovněž zamítl jako nedůvodnou.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti dalším rozhodnutím o zamítnutí žádosti o omezení zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu zmiňuje skutkové okolnosti případu. Orgánům činným v trestním řízení vytýká, že svá rozhodnutí řádně neodůvodnily a že byly překročeny meze proporcionality mezi zájmem na vyšetření stíhané trestné činnosti a právem na nerušené užívání vlastnictví a na podnikání. Odkazuje na judikáty Ústavního soudu vztahující se k povinnosti soudů řádně svá rozhodnutí odůvodnit. Tvrdí, že není schopna hradit bankovní úvěr, který jí byl poskytnut na výstavbu fotovoltaické elektrárny. Žádostí o omezení zajištění se stěžovatelka snaží zabránit ekonomické likvidaci, které při déletrvajícím zajištění v jejím případě reálně hrozí.

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud si je vědom toho, že již dříve rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky směřující proti zajištění peněžních prostředků i proti zamítnutí předchozí žádosti o omezení zajištění. Ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou a odmítl ji. V nyní posuzované věci nemá důvod se k obdobné argumentaci stěžovatelky napadající nevyhovění opakované žádosti o omezení zajištění ani po uplynutí necelých šesti měsíců od vydání usnesení ze dne 8. 11. 2016,

sp. zn.

, od závěrů tam uvedených odchylovat.

7. Každé zasahování do práva na pokojné užívání majetku musí splňovat i kritérium přiměřenosti, dle něhož opatření, kterým dochází k zasahování, musí zajistit "spravedlivou rovnováhu" mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce. Požadovaná rovnováha nebude dána, pokud dotčená osoba ponese zvláštní a nadměrné břemeno (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Sporrong a Lönnroth proti Švédsku ze dne 23. září 1982 č. 7151/75;7152/75 Série A č. 52 § 26 - 28). Jinými slovy musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli (srov.

sp. zn.

,

sp. zn.

). V této souvislosti Ústavní soud konstatoval, že tento vztah má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (srov.

sp. zn.

).

8. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladena z pohledu ústavněprávního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad ( y), musí být vydáno příslušným orgánem ( , y) a nemůže být projevem svévole ( y ČR a a 3 y), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku obviněného za protiústavní zásah do jeho vlastnických práv (srov. usnesení z 28. 7. 2004 či

ze 4. 11. 2003, a další).

9. Ústavní soud přezkoumal dle výše naznačených ústavněprávních kritérií ústavní stížností napadená usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatelky o omezení zajištění peněžních prostředků podle § 79a odst. 4 tr. řádu, přičemž dospěl k závěru, že uvedená usnesení splňují ústavněprávní požadavky, kterým musí rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. K uvedenému závěru dospěl při vědomí toho, že posouzení podmínek vydání napadených rozhodnutí je především věcí příslušných orgánů veřejné moci (státního zástupce a soudu); Ústavní soud je jen oprávněn se přesvědčit, zda jsou předpokládány důvodně ( y), i když pro svou povahu nemusí být prokázány "nepochybně". Z odůvodnění usnesení jasně vyplývá, že státní zástupce prováděl pomyslný test proporcionality zajištění a dotčení stěžovatelčiných práv. Jasně uvedl argumenty, pro které je další trvání zajištění namístě považovat za opodstatněné. Stížnostní soud se s jeho závěry ztotožnil a dále je doplnil. Trestní řízení se od doby předchozího rozhodnutí Ústavního soudu posunulo do fáze seznamování obviněných se spisovým materiálem a státní zástupce zvažuje případné podání obžaloby ve věci.

10. V případě použitého zajišťovacího institutu jde pouze o časově omezené opatření, které nevylučuje jeho způsobilost zasáhnout do ústavně zaručených práv obviněných i třetích osob. Především orgány činné v trestním řízení musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi řízení posoudit, zda další trvání zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak.

11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadená usnesení, jimiž bylo rozhodnuto o žádosti o omezení zajištění, porušila tvrzená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle ustanovení a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu