Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 990/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Audrlického, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241/35, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2016 č. j. -113, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. dubna 2016 č. j. -77 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. září 2015 č. j. -53, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Otakara Petra, Viktora Audrlického, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví identifikovaných rozhodnutí pro porušení ústavnosti.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z přiložených rozhodnutí a z vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") sp. zn. se podává, že stěžovatel u Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") podal žalobu pro zmatečnost proti rozsudku krajského soudu ze dne 18. 9. 2013 č. j. -698 a proti rozsudku okresního soudu ze dne 28. 8. 2012 č. j. -607, jež byly vydány v řízení o vypořádání spoluvlastnictví, neboť zastával názor, že "se řízení, a to již ve fázi řízení před soudem první instance vymklo věc rozhodujícímu soudci z rukou a stalo se řízením zmatečným". Konkrétně namítal, že mu byla okresním soudem odňata možnost jednat před ním (nebyla mu doručena pozvánka na jednání, nemohl vypracovat písemný text závěrečné řeči), na což upozornil již v odvolání. Po rozhodnutí o věcné příslušnosti krajský soud usnesením ze dne 7. 9. 2015 č. j. -53 žalobu zamítl. V odůvodnění zdůraznil, že námitka stěžovatele byla zařazena již do odvolání v původním řízení a krajský soud se jí zabýval a neshledal ji důvodnou. Stěžovatel při nespokojenosti s právním posouzením jeho námitky zařazené do odvolání, mohl svá práva uplatnit v dovolání. Krajský soud upozornil, že dovolání podal, to však bylo pro opožděnost odmítnuto. Pro úplnost dodal, že žaloba není důvodná i z toho hlediska, že stěžovatelem tvrzená zmatečnost (pokud by vůbec byla dána) byla napravena postupem krajského soudu, který stěžovateli umožnil uplatnění jeho práv v rámci odvolacího řízení.

3. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu odvoláním, v němž zopakoval námitky vůči postupu soudu v původním řízení a krajskému soudu vytkl, že jeho argument v napadeném usnesení se týkal pouze jedné části pochybení okresního soudu v původním řízení, nedotýká se nedoručení "rozhodnutí soudu o tom, že je účastníkům řízení dán prostor pro vypracování závěrečné řeči a také, že je nařízeno jednání na 28. 8. 2012, kdy lze očekávat vyhlášení rozsudku". Kromě jiného též uvedl, že nežádá změnu konečného rozhodnutí ve věci, ale umožnění navrácení jeho zaručených procesních práv, v dané věci realizace práva vypracovat písemně závěrečný přednes a účastnit se soudního jednání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), po zjištění, že odvolání není důvodné, usnesením ze dne 7. 4. 2016 č. j. -77 potvrdil usnesení krajského soudu; v odůvodnění (str. 4) přesvědčivě vyvrátil stěžovatelovy námitky a doložil, že na předmětné jednání byl stěžovatel řádně předvolán.

4. Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které podle něj bylo přípustné podle (dále jen ""), "konkrétně napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu". V dalším textu opakoval námitky vůči postupu soudů v původním řízení i v řízení o žalobě pro zmatečnost ohledně hodnocení, zda měl zajištěn dvojinstanční proces a možnost vyjádřit se před soudem. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl usnesením ze dne 19. 12. 2016 č. j. -113 shledav, že neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, když takovým vymezením není sdělení, že "napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu", že se "postupem soudu první instance cítil být zároveň diskriminován", že "došlo k porušení ústavnosti země", že odvolací soud "důvodné argumentace dovolatele nedbal" a že "soud neprojevil zájem na zajištění spravedlivého, dvojinstančního procesu pro dovolatele". Doplnil, že stěžovatelovo dovolání "ostatně" není přípustné, neboť rozhodnutí vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (s odkazy na svoje dřívější rozhodnutí).

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve stručně popsal vývoj řízení o vypořádání spoluvlastnictví a řízení o žalobě pro zmatečnost a poté konstatoval, že podává ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, jíž tvrdí, "že postupem soudu první instance, druhé instance a Nejvyššího soudu ČR jako orgánů veřejné moci došlo v uvedené věci k porušení a d" (dále jen ""). V dalších pasážích formuluje argumenty o údajném porušení těchto článkůy, k nimž doplnil informace o relevantních skutečnostech z obou předchozích řízení [v jejich rámci zdůraznil (stejně jako v odvolání - viz bod 4.), že nežádá podanou žalobou pro zmatečnost změnu konečného rozhodnutí ve věci, ale umožnění navrácení jeho zaručených procesních práv, tj. realizace práva vypracovat písemně závěrečný přednes a účastnit se soudního jednání]. V petitu navrhl (na rozdíl od předchozího textu ústavní stížnosti), aby Ústavní soud zrušil jak napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak i jemu předcházející rozhodnutí vrchního soudu (s nesprávným číslem jednacím) a krajského soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. S ohledem na předmět řízení je problematika přípustnosti ústavní stížnosti rozdělena do dvou úrovní, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze posouzení přípustnosti proti usnesení vrchního soudu a krajského soudu (body 11. až 12.).

8. Stěžovatel svým dovoláním (ze dne 29. 6. 2016) napadl usnesení vrchního soudu, jehož přípustnost vymezil způsobem popsaným výše (bod 4.). Ústavní soud po seznámení se s obsahem dovolání (na č. l. 94 až 96 spisu krajského soudu) považuje závěr Nejvyššího soudu, že v dovolacím řízení nebylo možno pokračovat, neboť stěžovatelovo dovolání neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů jeho přípustnosti podle , za zcela ústavně konformní; stěžovatel ani žádné námitky proti tomuto závěru v ústavní stížnosti neformuluje.

9. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelova dovolání je patrné nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné respektování předpokladů přípustnosti dovolání (podle ) a způsobilého dovolacího důvodu (podle ), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, zejména pak zohlednění požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ). Ústavní soud připouští, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

).

10. Ústavní soud upozorňuje, že v době podání stěžovatelova dovolání (tj. v polovině roku 2016) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, kterou stěžovatel nevzal v úvahu.

11. Odmítnutí stěžovatelova dovolání Nejvyšším soudem pro absenci předpokladu jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným usnesením vrchního soudu a krajského soudu.

12. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelovo dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. věta za středníkem ), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení vrchního soudu a usnesení krajského soudu - považovat za přípustnou.

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a podle odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu