Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 884/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky JAPAVO, spol. s r. o., se sídlem v Praze, Pravá 287/18, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem v Prostějově, Sádky 1605/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -33 ze dne 18. ledna 2017, za účasti Nejvyššího správního soudu a Odvolacího finančního ředitelství, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle a násl. (dále též " ") domáhala ochrany proti vedení odvolacího řízení před orgány finanční správy. Krajský soud v Brně žalobu odmítl s tím, že odvolací řízení vede k vydání rozhodnutí, pojmově je tedy vyloučena zásahová žaloba a je třeba uplatnit žalobu proti rozhodnutí podle a násl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl s tím, že zásahová žaloba je subsidiární vůči ostatní žalobním typům. Ve věci stěžovatelky dosud probíhalo řízení, které bude ukončeno rozhodnutím, stěžovatelka tak má možnost bránit se proti tomuto rozhodnutí. Deklaratorní zásahová žaloba nepřichází do úvahy, neboť může směřovat vůči zásahům již ukončeným, nikoliv zásahům probíhajícím. Podmínky nepřípustnosti podle se potom vztahují i na deklaratorní žaloby.

2. Proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle d. Porušení tohoto práva stěžovatelka spatřovala v tom, že novelou z roku 2011 došlo k odstranění subsidiarity deklaratorních zásahových žalob. Její opětovné zavedení soudním výkladem by bylo v rozporu se smyslem zákonné změny. Smyslem zásahové žaloby je ochrana před probíhajícím bezprávím, závěry Nejvyššího správního soud vedou k tomu, že toto bezpráví stěžovatelka musí strpět a bránit se proti němu až následně. Tím je stěžovatelce přiznána ochrana ex post podle y, ale upřena ochrana ex ante podle y. Závěry soudu pak nemohou obstát, ani kdyby uvedený výklad byl přijatelný. Ve věci stěžovatelky totiž žádné rozhodnutí, které by bylo možné napadnout žalobou proti rozhodnutí, nemusí být přijato.

3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

4. Stěžovatelka přiléhavě odlišila obsah ústavních záruk podle a 2 y. Odstavec druhý zaručuje každému možnost obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy [rozhodnutí v tomto smyslu není možné vykládat pomocí zákonné úpravy, ale autonomně, srov. odst. 20 nálezu

sp. zn.

ze dne 17. 3. 2009 (N 57/52 SbNU 267)], přičemž tato možnost musí být bezvýjimečná v případě rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle y [odst. 37-39 nálezu

sp. zn.

ze dne 16. 12. 2014 (N 228/75 SbNU 539; 14/2015 Sb.). Námitky opírající se o tvrzení, že ve věci stěžovatelky soudně přezkoumatelné rozhodnutí vydáno být nemusí, nebylo třeba řešit. Tato situace nenastala, nebylo tak třeba se zabývat, zda by tím došlo k odepření soudního přezkumu rozhodnutí podle y.

5. Ve vztahu k odmítnutí možnosti přezkumu probíhajícího zásahu je pak třeba vyjít z y, který zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky nesmí jednotlivě ani ve svém celku představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) dotýkalo v samotné jeho podstatě a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 15. 3. 2017).

6. Stanovený postup v nynější věci vymezuje především . Správní soudy odmítly stěžovatelku s odkazem na zásadu subsidiarity, což stěžovatelka zpochybnila. Subsidiarita se v promítá na několika úrovních. Vymezuje vztah soudního přezkumu k činnosti správních orgánů zásadně tak, že ochrana práv správními soudy přichází do úvahy, pouze pokud nebyla těmto právům poskytnuta ochrana v rámci veřejné správy [srov. , , , ]. Vymezuje také vzájemný vztah jednotlivých žalobních typů a podtypů. V případě zásahové žaloby jde především o její subsidiaritu vůči žalobě proti rozhodnutí a nečinnostní žalobě ( a ) a subsidiaritu určovací zásahové žaloby vůči žalobě proti probíhajícímu zásahu ( ).

7. Ústavně přijatelný je závěr o nemožnosti domáhat se pouhého určení nezákonnosti, a ne nikoliv další ochrany, proti dosud probíhajícímu zásahu (viz odst. 21 rozsudku NSS č. j. -48 ze dne 28. května 2014, publ. pod č. 7787/2014 Sb. NSS, založený na výkladu slova "byl" v ). Stejně tak je ústavně přijatelný závěr o nepřípustnosti zásahové žaloby tam, kde je možné se domáhat ochrany žalobou proti rozhodnutí. Vyplývá totiž především z , podle nějž se žalobce může domáhat ochrany proti zásahu, "který není rozhodnutím." Tento projev subsidiarity zůstal novelizací z roku 2011 a změnou nedotčen.

8. Ve věci stěžovatelky správní soudy uvedené závěry uplatnily v tom smyslu, že zásahová žaloba je nepřípustná i proti zásahu, který se udál v řízení, jež vede k vydání rozhodnutí (a je tudíž přezkoumatelný v rámci přezkumu rozhodnutí). I to je na věc stěžovatelky přiléhavé, nejde o zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován. Obdobným způsobem totiž zásah či postup pojímá i Ústavní soud u ústavních stížností proti jinému zásahu orgánů veřejné moci [již nález

sp. zn.

ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)] či Nejvyšší soud při výkladu (nález

sp. zn.

ze dne 22. 10. 2015).

9. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí odkázal též na svůj předchozí, nepublikovaný rozsudek č. j. -30 ze dne 16. 12. 2015, podle něhož princip subsidiarity žalob na ochranu před nezákonným zásahem nebyl dotčen novelou provedenou a nadále platí i u určovacích zásahových žalob. K tomu lze jen stručně říci, že Ústavní soud tyto závěry chápe ve vztahu k subsidiaritě mezi jednotlivými žalobními typy (v této souvislosti byl vysloven a posléze i následován ve věcech sp. zn. , , , ). Při jiném výkladu závěrů rozsudku č. j. -30 by došlo k judikatornímu rozporu, který nebyl vyřešen postupem podle . Ve vztahu k subsidiaritě soudního přezkumu vůči činnosti veřejné správy totiž Nejvyšší správní soud již dříve v rozsudku č. j. -27 ze dne 26. 3. 2015 dospěl k závěru opačnému: před podáním určovací zásahové žaloby není třeba vyčerpat prostředky nápravy před správními orgány. Shodný závěr vyslovil i ve věci sp. zn. .

10. Ústavní soud tak v posuzované věci žádné pochybení ústavněprávního významu v postupu a rozhodnutích Nejvyššího správního soudu neshledal. Stěžovatelka svou ústavní stížností jen pokračuje v polemice s právním hodnocením na úrovni podústavního práva, které obecné soudy stanoveným postupem řádně provedly.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu