Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1029/17

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Hany Švandové, zastoupené Mgr. Petrem Kociánem, advokátem se sídlem Revoluční 1047/14, Nový Jičín, proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 9. 1. 2017, č. j. MZDR 72691/2016-3/ONP, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ministra zdravotnictví, a to pro porušení jejího práva na spravedlivý proces podle d (dále jen " "), práva na svobodný výkon a volbu povolání podle y a práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle y.

Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 25. 3. 2015 žádost o přiznání odborné způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání zdravotní laborant. Ministerstvo zdravotnictví vydalo rozhodnutí č. j. MZDR 14427/2015-5/ONP, ze dne 20. 5. 2015, kterým nepřiznalo stěžovatelce odbornou způsobilost k výkonu povolání zdravotní laborant. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, o kterém rozhodl ministr zdravotnictví rozhodnutím č. j. MZDR 37906/2015-2/PRO, ze dne 27. 7. 2016, tak, že rozklad zamítl. Následně podala stěžovatelka žádost o odstranění tvrdosti podle , o nelékařských zdravotnických povoláních, ve znění pozdějších předpisů, o níž rozhodl ministr zdravotnictví ústavní stížností napadeným rozhodnutím.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že v jejím případě došlo napadeným rozhodnutím k aplikaci normy jednoduchého práva v důsledku svévole a k interpretaci, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Tím došlo při rozhodování správního orgánu k porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces a ve výsledku bylo zasaženo i do jejího práva na svobodný výkon a volbu povolání a do práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Konkrétně namítá, že jednou z náležitostí napadeného rozhodnutí, jímž se zamítá její žádost o odstranění tvrdosti, je jeho odůvodnění, které však napadené rozhodnutí neobsahuje.

V úvodu své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že svoji ústavní stížnost podává z procesní opatrnosti, protože má za to, že proti napadenému rozhodnutí je přípustné podat správní žalobu, kterou stěžovatelka podala k Městskému soudu v Praze dne 28. 3. 2017.

II.

Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. věcné projednání) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Z podané ústavní stížnosti a vlastní úřední činnosti se podává, že stěžovatelka v dané věci zahájila správní žalobou též řízení u Městského soudu v Praze, jež je vedeno pod sp. zn. , v němž nebylo dosud rozhodnuto.

Podle lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost je podle nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu (v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti).

Postup stěžovatelky se v tomto světle jeví jako značně nekonzistentní. Pokud totiž v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným správním rozhodnutím byla porušena některá její ústavně zaručená základní práva, je namístě se proti tomuto rozhodnutí bránit především před správním soudem, přičemž podle y platí, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod. Jinak řečeno, je především na stěžovatelce samotné, aby přesvědčila městský soud (případně následně Nejvyšší správní soud), že napadené správní rozhodnutí skutečně zasahuje do jejích základních práv a jako takové proto musí být podrobeno soudnímu přezkumu.

Jelikož podání ústavní stížnosti implikuje jí inherentní směřování k rozhodnutí o ní (a nikoli k "vyčkávání výsledku soudního řízení správního", ať již cestou faktickou nebo formální, včetně přerušení ústavněprávního řízení), je souběžným zahájením řízení o správní žalobě založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný.

S ohledem na shora uvedené je ústavní stížnost, je-li současně vedeno řízení o správní žalobě, návrhem podle nepřípustným.

Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že dostupnost ústavní stížnosti stěžovatelce tím není dotčena. Pokud totiž městský soud rozhodne jakýmkoliv způsobem (což Ústavnímu soudu samozřejmě nepřísluší jakkoliv předjímat), je možné následně jeho rozhodnutí napadnout kasační stížností k Nejvyššímu správnímu soudu a teprve poté bude možno případně podat tentokrát již věcně projednatelnou ústavní stížnost, kterou bude možno napadnout všechna rozhodnutí orgánů veřejné moci, v nichž bude stěžovatelka spatřovat zásah do svých ústavních práv.

Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle a ústavní stížnost rozhodnutím soudce zpravodaje odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2017

Jaroslav Fenyk v. r.

soudce Ústavního soudu