Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 103/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky GRAPE SC, a. s., Václavské náměstí 832/19, Praha 1, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2016 č. j. -377, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že postupem Nejvyššího soudu byla porušena ústavně garantovaná práva a svobody, a to y, d (dále jen " "), y a č. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále Úmluvy a a 2 y. Navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2016 č. j. -377.

2. Nejvyšší soud zamítl dovolání stěžovatelky proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2015 č. j. -206. Městský soud v Praze dovoláním napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -176. Ten zamítl návrh stěžovatelky (povinné) na zastavení exekuce. Stěžovatelka v návrhu uvedla, že svoji povinnost spočívající v uveřejnění omluvy vyplývající z rozhodnutí Městského soudu v Praze, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ještě před právní mocí usnesení o nařízení exekuce splnila. Obvodní soud rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce odůvodnil tak, že povinná svou povinnost řádně nesplnila, protože omluva sice byla formálně uveřejněna, ale byla opatřena komentářem právního zástupce povinné, který svým obsahem spíše omluvu vyvracel, když uvedl, že povinná podala proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, neboť nesouhlasí se závěry uvedeného rozsudku. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a uzavřel, že sdělení právního zástupce je kritickým komentářem ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , který byl učiněn jménem povinné jejím právním zástupcem. Rozhodnutí Městského soudu v Praze napadla stěžovatelka dovoláním. Dovolací soud dovolání zamítl.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Ústavní soud předně podotýká, že podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.

6. Výjimkou jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí řádně nevypořádal s v dovolání předestřenými otázkami hmotného práva. Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěry soudů, včetně soudu dovolacího, že text zveřejněný na stejné straně periodika jako omluva, negoval omluvu zveřejněnou stěžovatelkou. S ohledem na obsah nemohl tento text dle názoru stěžovatelky žádným způsobem snížit či zlehčit zveřejněnou omluvu. Stěžovatelka vedle toho uvádí, že nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že bylo povinností stěžovatelky dohodnout se s vydavatelem periodika, aby omluva byla zveřejněna takovým způsobem, aby z celkového kontextu uveřejnění omluvy bylo nepochybné, že je míněna vážně, zejména nesmí být snižována textem, který adresát omluvy může s ohledem na uspořádání periodika pokládat za dodatek k informacím uvedeným v omluvě a který obsah omluvy snižuje a zpochybňuje. Dále pak stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud zcela odhlédl od podstaty věci, tj. že komentář údajně snižující zveřejněnou omluvu byl zveřejněn zcela odlišnou osobou, nikoli stěžovatelkou. Dle názoru stěžovatelky má pro právní posouzení věci význam i to, že text JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D., nebyl připojen k textu omluvy a nijak na něj nenavazoval, neboť byl viditelně graficky oddělen od textu omluvy.

8. Ústavní soud po prostudování stížností napadeného rozhodnutí a zhodnocení námitek obsažených v ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí vykazovalo výše uvedené znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci obecných soudů. Rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatelky a osvětluje jejich promítnutí do výrokové části rozhodnutí. Nejvyšší soud se v odůvodnění rozhodnutí vypořádal se všemi otázkami dovolatelky vztahujícími se k předmětu řízení. Pokud jde o stěžovatelkou namítané nevypořádání se Nejvyššího soudu s otázkou, zda jsou projevy advokáta učiněny vždy jménem a na účet klienta podle příkazní smlouvy, nebo zda může advokát činit projevy vůle i vlastním jménem na vlastní účet, resp. zda a za jakých podmínek zaniká závazkový vztah mezi advokátem a klientem. Nejvyšší soud se v odůvodnění rozhodnutí jasně vyjádřil v tom směru, že je věcí povinné, aby po dohodě s vydavatelem periodika, v němž má být omluva uveřejněna, zabezpečila, že k uveřejnění omluvy dojde za splnění dvou kumulativních podmínek. Omluva musí svým obsahem, způsobem uveřejnění a formálními náležitosti odpovídat vymezení v exekučním titulu a z celkového kontextu uveřejnění omluvy musí být nepochybné, že je míněna vážně, zejm. nesmí být snižována textem, který adresát omluvy může s ohledem na uspořádání periodika pokládat za dodatek k informacím uvedeným v omluvě a který obsah omluvy snižuje nebo zpochybňuje. Předestřená otázka stěžovatelky je tedy ve světle tohoto odůvodnění bezpředmětná. Všechny ostatní námitky stěžovatelky jsou pouhým pokračováním polemiky stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním jejích námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu