Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 220/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Suverénního řádu Maltézských rytířů - Českého velkopřevorství, Praha 1, Velkopřevorské náměstí 485/4, zastoupeného Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem Praha 1, Dušní 906/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. ledna 2017 č. j. -86 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2016 č. j. -11, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle , 2 a 3, a d (dále jen " "), jakož i , a y (dále jen " ").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je církevní právnickou osobou. Na základě rozhodnutí příslušných krajských pozemkových úřadů mu byly podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen " "), vydány některé zemědělské nemovitosti. Ve dnech 9. a 10. února 2016 vydalo ústředí Státního pozemkového úřadu celkem osm rozhodnutí, jimiž podle a ve zkráceném přezkumném řízení zrušilo uvedená rozhodnutí krajských pozemkových úřadů. Ve správním řízení totiž nemělo být zcela jednoznačně prokázáno, že předmětný majetek přešel na stát v rozhodném období některou skutečností uvedenou v § 5 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi. Nebylo postaveno najisto, zda na stěžovatele nedopadaly účinky konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.

K odvoláním stěžovatele Ministerstvo zemědělství (dále též "ministerstvo") rozhodnutími ze dne 9. června 2016 č. j. 21647/2016-MZE-12142, č. j. 21686/2016-MZE-12142 a č. j. 21748/2016-MZE-12142 a ze dne 10. června 2016 č. j. 21673/2016-MZE-12142, č. j. 21674/2016-MZE-12142, č. j. 21675/2016-MZE-12142, č. j. 21798/2016-MZE-12142 a č. j. 21800/2016-MZE-12142 podle zrušilo uvedená rozhodnutí ústředí Státního pozemkového úřadu a věc mu vrátilo k novému projednání a rozhodnutí v přezkumném řízení. Ministerstvo dospělo k závěru, že v případě přezkoumávaných rozhodnutí krajských pozemkových úřadů nešlo o zjevnou nezákonnost. Nebyly proto ani splněny podmínky pro zkrácené přezkumné jednání. Jinak se však ministerstvo neztotožnilo s námitkami stěžovatele, že odvoláním napadená rozhodnutí jsou nicotná. podle ministerstva nevylučuje použití ustanovení o přezkumném řízení, přičemž jeho nepřípustnost nezakládá ani .

Stěžovatel nadále považoval rozhodnutí krajských pozemkových úřadů za nicotná a stejný závěr vztahoval i na rozhodnutí ministerstva, jež přezkumná řízení nezastavilo. Žaloba stěžovatele proti posledně uvedeným rozhodnutím byla v záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze odmítnuta podle jako nepřípustná, neboť je nepovažoval za rozhodnutí ve smyslu . Neupravovala veřejná subjektivní práva účastníků řízení, tj. nijak je nezakládala, nerušila, neměnila ani nedeklarovala. Z těchto důvodů byla podle ve spojení s žalobou napadená rozhodnutí vyloučena ze soudního přezkumu. Následně podanou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl v záhlaví označeným rozsudkem, v němž se ztotožnil s důvody odmítnutí žaloby.

Stěžovatel zdůrazňuje, že soudní ochrana v podobě přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy podle y je zaručena ve vztahu ke každému rozhodnutí, které se týká základních práv a svobod. Takovéto rozhodnutí musí být vždy způsobilé přezkumu ve správním soudnictví. V dané věci však soudy této své povinnosti neměly dostát, protože se napadenými správními rozhodnutími zabývaly přísně formalisticky. V této souvislosti stěžovatel uvádí obsáhlou argumentaci, podle níž a zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi brání tomu, aby byla na jeho základě vydaná rozhodnutí o vydání nemovitosti předmětem přezkumného řízení. Jakýkoliv přezkum zde přichází v úvahu jen ze strany soudů, a to v řízení podle části páté .

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y, a násl. ] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem jim předcházejícím nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že toliko jejich ochrana otevírá prostor pro event. zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování soudů. Ústavní soud totiž není v postavení další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu, jehož se stěžovatel dovolává, není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatele - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolena a jsou důsledkem skutečnosti, že již svou podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl, a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.

Jak již bylo uvedeno výše, důvodem odmítnutí žaloby stěžovatele podle jako nepřípustné byla povaha napadených rozhodnutí ministerstva, jež bránila tomu, aby je bylo možné považovat za "rozhodnutí" ve smyslu . Tím byla ve vztahu k tomuto úkonu podle ve spojení s založena výluka ze soudního přezkoumání. Ústavní soud neshledává, že by takovéto posouzení podmínek řízení představovalo svévolnou aplikaci podústavního práva. Právní závěr o nepřípustnosti žaloby je předvídatelný, odpovídá ustálené judikatuře správních soudů a nijak nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaných pravidel výkladu práva.

Ústavní soud tak přezkoumal stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal.

Pakliže stěžovatel namítá nicotnost rozhodnutí vydaných v přezkumném jednání, Ústavní soud se touto jeho námitkou nemohl zabývat, neboť z důvodu odmítnutí žaloby nebyla ani předmětem rozhodování správních soudů.

Nelze též přehlédnout, že v dosud neskončeném správním řízení bude mít stěžovatel k dispozici zákonné opravné prostředky, stejně jako možnost soudního přezkumu konečných správních rozhodnutí, případně možnost podat ústavní stížnost, shledá-li k tomu relevantní důvody.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle , jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu