Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 78/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem, sídlem Šafaříkovy sady 2455/5, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. února 2016 č. j. -754 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. května 2015 č. j. -669, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství Plzeň-město, jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a právo na zákonného soudce podle y.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") sp. zn. se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle , , ve znění pozdějších předpisů, přečinu porušení tajemství dopravovaných zpráv podle ustanovení a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému podle ustanovení . Uvedených činů se dopustil, stručně řečeno, tak, že s využitím údajů z informačního systému evidence obyvatel získal přístup do několika e-mailových schránek, na nichž následně změnil přístupové heslo a zabránil tak jejich vlastníkům v přístupu do nich. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě řetězce nepřímých důkazů, jehož kostru tvořily stěžovatelův motiv (získání výhody ve sporu s osobami, do jejichž schránek se "naboural") a poznatky o tom, že k uvedenému neoprávněnému jednání došlo z IP adresy, přidělené exekutorské kanceláři, kde stěžovatel pracoval.

3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V něm se plně ztotožnil se skutkovými i právními úvahami okresního soudu. Zdůraznil, že řetězec nepřímých důkazů je dostatečně uzavřený a logický, a umožňuje tak dospět k závěru o stěžovatelově vině.

4. Stěžovatel podal proti uvedenému usnesení dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 2. 11. 2016 č. j. -32. Dovolací soud neshledal v hodnocení soudů přítomný žádný, natož pak extrémní rozpor. Veškeré úvahy soudů jsou dle Nejvyššího soudu logické a v souladu se zásadami trestního práva. Nedošlo ani k porušení zásady in dubio pro reo, neboť o stěžovatelově vině žádné pochybnosti nevznikly.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel soudům vytýká, že zamítly jeho důkazní návrh na přibrání znalce a vypracování znaleckého posudku, který by prozkoumal počítače poškozených. Nalézací soud tento důkaz nejprve zamítl a stěžovatele zprostil obžaloby. Neprovedl však tento důkaz ani poté, co mu byla věc krajským soudem vrácena, a rozhodl se stěžovatele odsoudit. Dle stěžovatele by tento důkaz značně přispěl k objasnění skutkového stavu (řešených odborných otázek), a to v jeho prospěch. Sám stěžovatel si jej přitom opatřit nemůže. Dále stěžovatel namítá, že odvolací soud porušil jeho právo na zákonného soudce, když o jeho odvolání rozhodoval jiný senát (konkrétně senát 7 To), než o prvním odvolání státního zástupce (senát 9 To). Z uvedených důvodů tak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná ( a contrario).

7. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání však stěžovatel ústavní stížností výslovně nebrojí. Ústavní soud se proto musel nejprve vypořádat se vzniklou procesní situací, kdy dospěl k závěru, že stěžovatel splnil podmínku vyčerpání všech prostředků [k tomuto požadavku srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)], které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž by bylo přepjatým formalismem, měla-li by být ústavní stížnost (proti napadenému rozhodnutí krajského soudu a jemu předcházejícím rozhodnutím okresního soudu) z tohoto důvodu odmítnuta jako opožděná (srov. usnesení ze dne 9. 6. 2015

sp. zn.

- všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud má tedy (s odkazem na ) za splněnou i podmínku včasného podání ústavní stížnosti.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

9. Námitkou porušení práva na zákonného soudce se Ústavní soud nemohl zabývat, protože se stěžovatel proti tomuto tvrzenému pochybení nebránil ani v odvolacím řízení, přestože mu změna senátu mohla být zřejmá již z pouhé změny jeho označení z 9 To na 7 To, a zejména jiných osob soudců. Především ji vůbec nezmiňuje v podaném dovolání, přestože námitka porušení práva na zákonného soudce může spadat pod dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu, neboť Nejvyšší soud se touto otázkou přinejmenším v některých případech věcně zabývá (srov. např. usnesení ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. , ze dne 17. 8. 2011 sp. zn. nebo ze dne 3. 5. 2016

sp. zn.

). V takové situaci soudy rozhodující o opravných prostředcích, jako orgány chránící základní práva a svobody (srov. y), nedostaly reálnou příležitost se jí zabývat. Proto může Ústavní soud jen těžko jejich postupu cokoliv vytknout a nadto takto napadená rozhodnutí zrušit. Pro věcný přezkum takových námitek je nezbytné nejen formálně vyčerpat stěžovateli dostupné opravné prostředky, ale rovněž v nich kvalifikovaně uplatnit všechny ústavněprávně relevantní námitky (viz k tomu závěry Ústavního soudu ve shora citovaném stanovisku sp. zn. ).

10. Jde-li o námitku tzv. opomenutého důkazu [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001

sp. zn.

(N 63/22 SbNU 65)], neshledal Ústavní soud postup rozhodujících soudů protiústavním. Soudy se otázkou provedení stěžovatelem navrženého důkazu zabývaly (srov. str. 8 usnesení Nejvyššího soudu a str. 6 usnesení krajského soudu) a shledaly je nereálným a nadbytečným. Vzhledem k tomu, jak rozsáhle bylo v dané věci provedeno dokazování, a kolik prostoru v odůvodnění věnovaly soudy úvahám ohledně vyloučení všech alternativních skutkových verzí, považuje Ústavní soud závěr ohledně neprovedení navrženého důkazu, jakož i z toho vyplývající závěry o stěžovatelově vině, za ústavně konformní.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu