Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 486/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti PaedDr. Marie Havlíkové, Ph.d., zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Praha 3, Boleslavská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016 č. j. -162, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu d.

Z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2016 č. j. -138, kterým tento soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala určení, že je nájemkyní bytu, se zamítá a uložil jí povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl podle věty první Své rozhodnutí odůvodnil tím, že dovolání není podle přípustné, neboť otázku (ne) existence vlastního bytu stěžovatelky, jako jedné ze základních podmínek přechodu nájmu bytu, posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Stěžovatelka s tímto závěrem a s odůvodněním dovolacího soudu nesouhlasí. Namítá, že odůvodnění je nedostatečné, neboť neobdržela odpověď na svou specificky vymezenou otázku: "zda uzavřená budoucí smlouva, zavazující v době úmrtí původního nájemce bytu adepta na přechod nájmu bytu k převodu vlastnictví k vlastnímu bytu na třetí osobu, činí tento vlastní byt objektivně nezpůsobilých uspokojit bytovou potřebu adepta na přechod nájmu". Podle stěžovatelky napadené usnesení nevyhovuje požadavkům vytčeným v judikatuře Ústavního soudu ohledně odůvodnění rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud odmítá dovolání pro nepřípustnost.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud především konstatuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

a v nich citovanou judikaturu).

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a jeho přípustnost je striktně vymezena. Pokud stěžovatelka tyto přísné podmínky nesplnila, bylo dovolání legitimně odmítnuto. Jak Ústavní soud zjistil, Nejvyšší soud srozumitelně a s odkazem na judikaturu odůvodnil rozhodnutí o odmítnutí dovolání. Objasnil, že se otázkou, kdy jde o "vlastní byt" ve smyslu , , ve znění účinném do 31. 1. 2011, zabýval opakovaně ve svých rozhodnutích, která také specifikoval. Vysvětlil také obsah uvedených rozhodnutí, resp. svůj závěr o tom, že o "vlastní byt" jde tehdy, svědčí-li dané osobě takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu. Konstatoval, že pokud stěžovatelka v době smrti nájemce vlastnila dům (v němž žila před tím, než s ním začala vést společnou domácnost), měla právní titul bydlení, který byl objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu, a nesplnila proto podmínky pro přechod nájmu podle .

Z uvedeného je zřejmé, že v dané věci postupoval Nejvyšší soud v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikoval podústavní právo ústavně konformním způsobem. Za relevantní nelze tedy v dané věci považovat ani poukazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu, neboť usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je řádně odůvodněno.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu