Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 526/17

Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Břidlicový důl Lhotka s.r.o., IČ 268 79 646, se sídlem Vítkov - Lhotka u Vítkova 26, zastoupeného Mgr. Markem Urbišem, advokátem se sídlem v Opavě, Partyzánská 18, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -331 ze dne 5. 12. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle d (dále jen " ") a na rovnost účastníků řízení dle y.

2- Společnost Břidlice Morava, a.s. (dále jen "žalobce") podala proti stěžovateli jako žalovanému ke Krajskému soudu v Ostravě žalobu o zaplacení částky 1.364.880 Kč s příslušenstvím, kterou se po stěžovateli domáhal zaplacení uvedené částky z titulu vydání obohacení za neoprávněnou těžbu břidlice v dobývacím prostoru ev.č. 7/0651 s názvem Lhotka u Vítkova. V řízení před nalézacím soudem byl žalobce ze strany soudu opakovaně poučen ve smyslu ustanovení , 3 (dále jen " "), aby doplnil svá skutková tvrzení, přičemž následně po rozsáhle provedeném dokazování dospěl nalézací soud k závěru, že žaloba není důvodná a podaný žalobní návrh zamítl. Nalézací soud uzavřel, že žalobce neprokázal, zda a kolik štěpné břidlice mělo být stěžovatelem v předmětném dobývacím prostoru v dané době vytěženo. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -224 ze dne 5. 11. 2014 podal žalobce odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 8. 2015 č. j. -282 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalobce posléze podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 8. 2015 č. j. -282 dovolání. O tomto mimořádném opravném prostředku bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím, jímž Nejvyšší soud shledal žalobcem podané dovolání za důvodné, neboť shledal, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci spočívá ve smyslu ustanovení na nesprávném právním posouzení otázky přiznání nároku na náhradu škody a určení výše škody. Dle Nejvyššího soudu lze poškozenému přiznat náhradu škody ve výši, která byla v řízení prokázána, a ohledně náhrady té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, může soud použít úvahu ve smyslu ustanovení Předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení je, že již nelze provést žádné další dostupné důkazy ohledné výše škody, případné jejich provedení je natolik složité i finančně náročné, že není na místě na nich trvat.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno právo na spravedlivý proces a princip rovnosti účastníků, jelikož Nejvyšší soud svým rozhodnutím postavil soud prvního stupně do patové situace, kdy důkazy k výši škody provést soud nemůže (kdyby je měl, už by je provedl) a podklad k aplikaci ustanovení také neexistuje (pokud žalovaný relevantní údaje neposkytne). Soud prvního stupně tedy musí podle stěžovatele rozhodnout stejně, jako již rozhodl dříve a účastníci přitom budou vystavení dlouhodobým sporům, což je v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení. Nalézací soud i soud odvolací podle stěžovatele postupovaly zcela ve smyslu platné právní úpravy a oproti tomu to byl žalobce, kdo na poučovací povinnost nereagoval. Pokud Nejvyšší soud rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu "zcela otáčí", zasahuje podle stěžovatele do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a rovnost účastníků.

4. Podle Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ve znění je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích pravomocných, a to i ve smyslu "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení

sp. zn.

ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 7. 2008, usnesení

sp. zn.

ze dne 7. 11. 2012 či usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].

5. V nynější věci stěžovatel ústavní stížností napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž byla zrušena rozhodnutí vrchního a krajského soudu. Je tak zřejmé, že řízení v předmětné věci před obecnými soudy napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu neskončilo, ale stále běží, neboť se vrací do řízení před soudem prvního stupně. Z toho důvodu nelze hovořit o tom, že by stěžovatel neměl k dispozici žádné jiné procesní prostředky k ochraně svého práva nežli ústavní stížnost. Vzhledem k probíhajícímu řízení před obecnými soudy dosud fakticky nedošlo ke vzniku namítané újmy na základních právech a svobodách stěžovatele, neboť k ní může zásadně dojít až s pravomocným definitivním skončením řízení. Ústavní soud zdůrazňuje, že na řízení před obecnými soudy zásadně nahlíží jako na celek; skutečnost, že řízení před obecnými soudy neskončilo ústavní stížností napadeným rozhodnutím, tudíž v daném případě zakládá nepřípustnost podané ústavní stížnosti. Ústavní soud zásadně nemůže ingerovat do probíhajícího řízení před obecnými soudy, a tak ovlivňovat jeho výsledek; jeho přezkum je naopak namístě až tehdy, kdy je věc z pohledu obecných soudů pravomocně a konečně vyřešena.

6. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelů, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle ; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v . Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.

7. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. března 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka