Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 641/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Radovana Radimského, zastoupeného JUDr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem Dušní 22, Praha 1, korespondenční adresa: Bavorská 856, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. 1. 2016 č. j. -38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv zaručených , a d, jakož i a y.

Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným rozsudkem rozhodl, že žalovaný (dále jen "stěžovatel") je povinen zaplatit žalobcům částku ve výši 9 900 Kč s příslušenstvím. Soud po provedeném řízení a dokazování měl za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byla dodávka čedičových dlažebních kostek. Za situace, kdy žalobci jako kupující reklamovali množství dodaných kostek, bylo na stěžovateli jako prodávajícím, aby prokázal, že dodal dohodnuté množství kostek, což se mu však přes výzvu soudu nepodařilo. Jelikož stěžovatel prokazatelně dodal žalobcům pouze část (38m2 kostek při ceně 450 Kč/m2) domáhají se žalobci důvodně částky 9 900 Kč, kterou již v rámci celkové kupní ceny 27 000 Kč uhradili. Soud, který s ohledem na , , postupoval podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), žalobě s přihlédnutím k ustanovením jeho , a vyhověl a současně žalobcům přiznal zákonné úroky z prodlení.

Stěžovatel po podrobném shrnutí skutkové stránky připomněl, že soud při vyhovění žalobě postupoval podle ustanovení , a , tedy "nesmyslně bez opory v důkazních prostředcích aplikoval ustanovení o prodeji zboží v obchodě, kdy prodávající vystupuje jako podnikatel a kupující jako spotřebitel". Stěžovatel se proto domnívá, že soud, aniž by se s danou problematikou řádně vypořádal, "zcela mimo realitu vytvářel a dotvářel skutkové okolnosti" a poskytl žalobcům vyšší míru ochrany jejich práv. Stěžovatel byl totiž "libovůlí soudu pasován do role podnikatele".

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů ve věcech civilních, trestních a správních a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanském soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím civilního soudu v jeho právní sféře nastala. Specifický přístup přitom Ústavní soud zaujímá ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních. Tak je tomu i v nyní souzené věci, v níž je stěžovatel rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 povinen žalobcům zaplatit částku 9 900 Kč s příslušenstvím.

Ve své rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující (orientačně) částku 10 000,- Kč, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení civilního soudu, přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

). Usoudil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny představovat reálné porušení základních práv či svobod.

Stěžovatel namítá především porušení svého základního práva na spravedlivý proces. Toto právo však není právem samoúčelným. Jeho uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové) a zásah do tohoto základního práva je (zde) intenzity nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti usnesení vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné ústavní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení

sp. zn.

a

)

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nemá důvod zpochybnit skutečnost, že civilní soud postupoval podle ustanovení a Ústavní soud v této souvislosti především odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém je obsažena argumentace, a to včetně odkazů na právní úpravu. Obvodní soud stručně uvedl důvody pro své rozhodnutí. Stěžovateli sice lze přisvědčit, že odkaz na ustanovení je nepřípadný, avšak tato skutečnost současně nic nemění na právních závěrech a důsledcích vyplývajících jednak z (obecné) úpravy závazkového práva, tj. v souzené věci odpovědnosti za vady věci ( ) a jednak z kupní (a směnné) smlouvy, tj. důsledků plynoucích z dodatečně zjištěné vady ( ). Ústavní soud připomíná, že stěžovatelova neochota akceptovat skutečnost, že v souzené věci v řízení před obvodním soudem neunesl důkazní břemeno, nemůže být důvodem, pro který by mu mělo být vyhověno v řízení před tímto soudem nebo dokonce v řízení před Ústavním soudem.

Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěrem soudu nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit, resp. ani nepříznivý výsledek řízení před civilním soudem sám o sobě porušení stěžovatelem tvrzených základních práv neznamená.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení ].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu