Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 343/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti 1) Viki Thomas, 2) Tracey Strang a 3) Dereka Strang, všech zastoupených Mgr. Tomášem Fialou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 27, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. -471, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014, č. j. -421, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 9. 2013, č. j. -357, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 9. 2013, č. j. -357, uložil Ministerstvu financí zaplatit právní předchůdkyni stěžovatelů Edith Berger částku 5 497 487,40 Kč s příslušenstvím z titulu finanční náhrady za nemovitosti, které nebylo možno vydat, podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "); současně žalobu zamítl v rozsahu 5 502 512,60 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 4. 6. 2014, č. j. -421, rozsudek nalézacího soudu, ohledně části jistiny rozhodl o náhradě v podobě cenných papírů, jak ukládá , a co do částky 2512,60 Kč rozsudek obvodního soudu zrušil a řízení zastavil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 11. 2015, č. j. -471, odmítl dovolání právní předchůdkyně stěžovatelů proti rozsudku městského soudu.

Proti rozhodnutím obecných soudů všech tří stupňů se stěžovatelé brání ústavní stížností podanou dne 2. 2. 2017 a navrhují, aby je Ústavní soud zrušil. Namítají zásah do vlastnického práva podle a do práva na spravedlivý proces podle d. Brojí proti závěru obecných soudů - že původní právní předchůdce stěžovatelů Kurt Berger byl oprávněn uplatnit nárok pouze ohledně poloviny předmětných nemovitostí v jeho vlastnictví, nikoli ohledně druhé poloviny, která byla ve vlastnictví jeho sestry.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými a zastoupenými advokátem v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Rovněž není nepřípustná podle téhož zákona; v této souvislosti lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016,

sp. zn.

, jímž byla ústavní stížnost proti stejným rozhodnutím obecných soudů odmítnuta pro absenci základních podmínek projednání, neboť byla podána jménem zemřelé právní předchůdkyně stěžovatelů.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a jeho úkolem je přezkoumávat výhradně dodržení ústavního rámce jejich rozhodovací činnosti - v projednávané věci z něj vykročeno nebylo. Obecné soudy se ústavně konformním způsobem vypořádaly s námitkou, kterou stěžovatelé setrvale uplatňovali a na níž postavili i svoji ústavní stížnost. Dospěly k závěru, že nárok na finanční náhradu za nemovitost, kterou nebylo možno vydat, lze uplatňovat pouze ohledně spoluvlastnického podílu ve vlastnictví právního předchůdce stěžovatelů, nikoli též ohledně spoluvlastnického podílu jeho sestry, která žádost podle zákona o mimosoudních rehabilitacích nepodala.

V této souvislosti vyšly soudy z konstantní judikatury Ústavního soudu k nárokům na vydání věci či finanční náhrady podle zákona o mimosoudních rehabilitacích v případě spoluvlastnických podílů [např. nález ze dne 21. 3. 2000,

sp. zn.

(N 40/17 SbNU 281), usnesení ze dne 30. 7. 2001,

sp. zn.

(U 27/23 SbNU 347), nebo ze dne 19. 8. 2002,

sp. zn.

]. Zdůraznily, že ustanovení § 5 odst. 1 věty třetí zákona o mimosoudních rehabilitacích neumožňuje uplatňovat nároky i za jiné spoluvlastnické podíly, než jaké patřily oprávněné osobě; opravňuje žádat i za druhé výhradně v rámci skupiny osob, které své oprávnění odvozují od původního vlastníka ve smyslu § 3 odst. 4 písm. a) až e) téhož zákona, např. v rámci skupiny dědiců vlastníka věci, resp. spoluvlastnického podílu.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu