Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 4029/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného JUDr. Alešem Janů, advokátem v Táboře, Čelkovická 445, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 30. 3. 2015 č. j. -321, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 14. 1. 2016 č. j. -398 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016 č. j. -54, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces zakotvená v d (dále jen " ").

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že byl nespravedlivě odsouzen v rozporu se zásadou presumpce neviny, aniž by byly naplněny formální znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody. Soud stěžovatele odsoudil jen na základě výpovědi nevěrohodného poškozeného a dalších výpovědí z doslechu, když nepřihlédl k bezúhonnosti stěžovatele, zanedbatelné společenské škodlivosti a motivaci jednání. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byl odsouzen obecnými soudy v procesní situaci, kdy nebylo - podle jeho mínění - mimo pochybnost prokázáno, že se inkriminovaného skutku dopustil, a proto měl být obžaloby zproštěn. Tvrdí, že obecné soudy se nevypořádaly s výpověďmi svědků, kteří vypovídali jen z doslechu, jejich výpovědi nebyly jednoznačné a žádné objektivní důkazy neexistovaly (újma na zdraví poškozeného, věcná škoda na dveřích poškozeného). Podotkl, že verzi obhajoby podpořila též výpověď jediné přímé svědkyně jeho kamarádky Elišky Földesiové, které všichni tři spoluodsouzení pomáhali odnést věci od bývalého přítele.

3. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho jednání nebylo trestné, mělo být posouzeno jako přestupek, popřípadě řešeno jen v kárném řízení. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem vyhověl ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

4. Okresní soud v Táboře shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se měli společně dopustit s dalšími obžalovanými J. F. a L. Z. blíže popsaným jednáním. Stěžovateli soud uložil podle § 178 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 80 denních sazeb po 100 Kč, tedy v celkové výši 8 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře bylo odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítnuto.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016 č. j. 3Tdo901/2016-54 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

8. Přes odkazované ustanovení y je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší [srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41), usnesení

sp. zn.

ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 4. 2014].

9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle a násl. y.

10. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak, než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.

12. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele a spoluodsouzených (příslušníků ozbrojených sil), jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

13. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně a ve vztahu ke stěžovateli jej jako nedůvodné zamítl dle § 256 trestního řádu. Soud I. stupně provedl veškeré důkazy potřebné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho meritorní rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). V tomto směru soud I. stupně hodnotil provedené důkazy na základě pečlivého uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Nevytrhával tedy jednotlivé důkazy z kontextu provedeného dokazování, ale přihlížel i ke vzájemným vazbám a souvislostem, jeho závěry jsou správné, logické a dostatečně vyargumentované. Odůvodnění napadeného rozsudku stran zásadních skutkových zjištění odpovídá ustanovení § 125 trestního řádu.

14. Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnost zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. V dovolání uvedené námitky uplatňuje stěžovatel prakticky shodně jako již v odvolání a jedná se ryze o námitky skutkové směřující k přehodnocení (revizi) soudy zjištěného skutkového stavu. Hmotně právní argumentace je založena na prosazování vlastní verze skutkového děje diametrálně odlišné od té, k níž dospěly soudy na základě hodnocení důkazů, a nelze podřadit pod dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

15. Ústavní soud uzavírá, že neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv. Konstatuje, že v předcházejícím řízení bylo naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

16. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

17. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu