Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 85/17

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele L. V., zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou, se sídlem Husitská 344/63, Praha 3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. července 2015 č. j. -1549 a jinému zásahu do ústavně zaručených práv, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou dne 9. 1. 2017 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), kterým mělo dojít k porušení jeho základních práv zaručených zejména články 7, 12, 36 odst. 1 a 37 odst. 3 1 d, jakož i článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jiný zásah do svých práv spatřoval stěžovatel ve sdělení krajského soudu ze dne 22. 5. 2015 č. j. -1491, kterým byl informován, že není osobou oprávněnou k nahlížení do spisu, a tudíž ani oprávněnou k pořízení kopií spisu či jeho části.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh i spisu vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 12. 2014 č. j. -1222 byl otec stěžovatele, obžalovaný M. V., uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování dle , zločinem nedovoleného ozbrojování dle , b), odst. 4 písm. b) a přečinem padělání a pozměňování veřejné y dle a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal odvolání obžalovaný a v jeho prospěch také několik oprávněných osob podle § 247 odst. 2 trestního řádu, včetně stěžovatele. Napadeným usnesením krajského soudu ze dne 3. 7. 2015 byla všechna tato odvolání zamítnuta.

3. Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že krajský soud svým sdělením ze dne 22. 5. 2015 zasáhl do jeho základního práva na rovnost všech stran řízení, aniž tento postup dostatečně odůvodnil ve svém pravomocném rozhodnutí ze dne 3. 7. 2015. Tím, že mu krajský soud na rozdíl od jiných stran řízení odepřel přístup k informacím obsaženým ve spisu, znemožnil mu předložit důkazy a argumenty odvozené právě z těchto informací a znevýhodnil ho vůči obžalobě. Ve svém usnesení ze dne 3. 7. 2015 pak krajský soud neodůvodnil ani to, že nerozhodl o žádném z jeho důkazních návrhů; odůvodnění tohoto rozhodnutí považuje stěžovatel za nedostatečné, neadekvátní a nesrozumitelné.

4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu ústavní stížností napadeného rozhodnutí, je povinen zhodnotit, zda jsou splněny procesní podmínky, jež takový přezkum připouštějí. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou.

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že napadené usnesení krajského soudu ze dne 3. 7. 2015 mu bylo doručeno dne 11. 11. 2016, což dokládá kopií obálky, ve které mu mělo být toto usnesení doručeno. Ústavní soud však z doručenky podepsané stěžovatelem a založené v soudním spisu sp. zn. zjistil, že předmětné rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 1. 11. 2016. To potvrzují i informace o sledování zásilky označené číslem, které je uvedeno na kopii obálky předložené stěžovatelem, jež jsou dostupné na webové stránce České pošty. Vzhledem k tomu, že stěžovatel svou ústavní stížnost podal dne 9. 1. 2017, jde o návrh podaný po lhůtě stanovené .

6. Ústavní soud současně připomíná, že navzdory tomu, že trestní řád osobám blízkým obžalovanému dle § 247 odst. 2 trestního řádu přiznává samostatná obhajovací práva, jež mohou využít ve prospěch obžalovaného, nelze pouze z této skutečnosti dovozovat jejich aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydanému v řízení, v němž tato práva uplatnily. Jakkoliv nelze zpochybnit, že rozhodnutí o vině a trestu obžalovaného může citelně zasáhnout do zájmů jeho rodinných příslušníků a dalších jemu blízkých osob, jejich základní práva nejsou takovým rozhodnutím bezprostředně dotčena. Jsou to totiž především základní práva obžalovaného, která jsou v rámci trestního řízení v sázce, přičemž role jeho příbuzných a dalších blízkých osob, které se rozhodnou uplatnit svá samostatná obhajovací práva, je především podporovat obžalovaného, jednat v jeho prospěch a na ochranu jeho práv. Z toho Ústavní soud již v minulosti dovodil, že osoba blízká obžalovanému dle § 247 odst. 2 trestního řádu není osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti, napadá-li rozhodnutí v řízení, v němž uplatila své samostatné obhajovací právo ve prospěch obžalovaného. Domáhat se ústavního přezkumu takového soudního rozhodnutí může především obžalovaný, jehož základní práva jsou jím dotčena. Příbuzný či jiná osoba blízká obžalovanému by mohla být aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti pouze v případě, že by rozhodnutím či jiným zásahem orgánu veřejné moci v trestním řízení vedeném proti obžalovanému byla přímo dotčena její základní práva či svobody (srov. usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2015).

7. V projednávaném případě však stěžovatel nefiguroval v trestním řízení jako obžalovaný, nýbrž vystupoval jako osoba se samostatnými obhajovacími právy, jednající na podporu a ve prospěch svého obžalovaného otce. Napadeným rozhodnutím nebylo nijak rozhodováno o jeho základních právech, a stěžovatel proto postrádá aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti.

8. Ústavní soud jen závěrem dodává, že předmětné usnesení krajského soudu ze dne 3. 7. 2015 napadl též obžalovaný, a to dovoláním, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. , a rovněž ústavní stížností, která je u Ústavního soudu vedena pod

sp. zn.

a o níž Ústavní soud dosud nerozhodl.

9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení a c) jako návrh podaný jednak po lhůtě stanovené pro jeho podání a jednak osobou zjevně neoprávněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

soudkyně zpravodajka