Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1613/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Kamila Šaraye, zastoupeného Mgr. Michalem Machkem, advokátem, sídlem Dlouhá 3355/6, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016 č. j. -28, proti výroku II. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2015 č. j. 1 VSOL 1366/2014-P663-11 a proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. září 2014 č. j. KSOS 36 (13) INS 954/2012-P663-4, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a , o Ústavním soudu (dále jen ""), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva zaručená ustanoveními d (dále jen "") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva). Nejvyšší soud měl navíc dle stěžovatele porušit ustanovení y.

2. Krajský soud v Ostravě (dále též jen "krajský soud") shora uvedeným usnesením podle ustanovení , o úpadku a způsobech jeho řešení (), výrokem I. odmítl jako opožděnou stěžovatelovu přihlášku pohledávky (pohledávku P663 věřitele č. 115) a výrokem II. určil, že právní mocí rozhodnutí účast tohoto věřitele v insolvenčním řízení končí.

3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále též jen "vrchní soud") shora identifikovaným usnesením jednak výrokem I. k částečnému zpětvzetí odvolání zastavil řízení o odvolání stěžovatele proti výroku I. usnesení krajského soudu a (ústavní stížností napadeným) výrokem II. potvrdil výrok II. usnesení insolvenčního soudu.

4. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné, když dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud a vrchní soud napadená usnesení řádně neodůvodnily, neboť se nevypořádaly se všemi jeho námitkami, čímž zatížily svá rozhodnutí vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí věci.

6. Krajskému soudu i vrchnímu soudu přitom stěžovatel vytýká, že rozhodly o ukončení jeho účasti (jakožto věřitele č. 115), přestože napadenými usneseními rozhodly pouze o tom, že jím přihlášená pohledávka P663 byla do insolvenčního řízení přihlášena po lhůtě, tedy rozhodovaly o ukončení jeho účasti v insolvenčním řízení za situace, kdy má v řízení přihlášenou ještě jednu pohledávku, evidovanou jako P128.

7. Stěžovatel se proto domnívá, že v dané věci nebylo namístě aplikovat ustanovení , neboť toto ustanovení nepočítá se situací, že věřitel má v daném insolvenčním řízení přihlášených více pohledávek. Výklad ustanovení zvolený obecnými soudy tak stěžovatel považuje za rozporný s ústavněprávním principem právní jistoty.

8. Nejvyššímu soudu potom stěžovatel vytýká, že jím namítané procesní vady krajského a vrchního soudu věcně nepřezkoumal, čímž nedostál své povinnosti poskytnout ochranu stěžovatelovým základním právům (podle y).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV.

Vlastní posouzení věci

10. Ústavnímu soudu bylau svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (y). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [ písm. d)y]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

11. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. Tak je tomu i v posuzované věci.

12. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je obava stěžovatele, že krajský soud napadeným usnesením rozhodl o ukončení jeho účasti v předmětném insolvenčním řízení, přestože v době rozhodnutí insolvenčního soudu nebylo dosud rozhodnuto o jeho druhé pohledávce (P128), pročež za této situace krajský soud nemohl rozhodnout o ukončení stěžovatelovy účasti v insolvenčním řízení, když je třeba na něj stále hledět jako na přihlášeného věřitele.

13. Stěžovatel vytýká obecným soudům nedostatečné odůvodnění napadených rozhodnutí, a současně jim vytýká, že se nevypořádaly s jeho námitkami, přehlíží však, že odvolací i dovolací soud jeho námitkám v odůvodnění napadených rozhodnutí fakticky přisvědčily, pouze neměly za to (z tam zaznamenaných důvodů), že by tato skutečnost měla vliv na správnost napadeného výroku krajského soudu, jímž byla - v souvislosti s touto pohledávkou - ukončena stěžovatelova účast v daném insolvenčním řízení.

14. Postačí tak připomenout, že vrchní soud v závěru odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že stěžovatelova účast v insolvenčním řízení končí "ohledně této přihlášky". Nejvyšší soud pak v odůvodnění napadeného usnesení odkázal na vícero svých předchozích rozhodnutí, ze kterých tato skutečnost nepřímo vyplývá, a zároveň zdůraznil, že "rozhodnutí insolvenčního soudu podle ustanovení (vydané "jen" ve vztahu k jedné z více podaných přihlášek) se nijak nedotýká účastenství téhož věřitele v insolvenčního řízení, jež vyplývá z jiných (dalších) přihlášek pohledávek."

15. V této souvislosti je pak vhodné poukázat rovněž na znění ustanovení , ze kterého je zřejmé, že zákonodárce oproti tvrzení stěžovatele počítal s možností, že věřitel přihlásí do insolvenčního řízení více pohledávek.

16. Možno dodat, že rovněž z insolvenčního rejstříku je zjevné, že i po právní moci napadeného rozhodnutí krajského soudu jednal insolvenční soud se stěžovatelem jako s přihlášeným věřitelem (viz např. usnesení ze dne 23. 9. 2015 č. j. -60).

17. Závěrem Ústavní soud poznamenává, že ani z ústavní stížnosti nevyplývá žádná smysluplná motivace jejího podání, neboť fakticky obsahuje pouze takové argumenty, kterým Nejvyšší soud v napadeném usnesení plně přisvědčil.

18. Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že obecné soudy stěžovatelem dovolávaná ustanoveníy,y a Úmluvy neporušily, a Ústavní soud proto návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dle jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu