Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 221/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Suverénního řádu Maltézských rytířů - Českého velkopřevorství, sídlem Velkopřevorské náměstí 485/4, Praha 1, zastoupeného Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem, sídlem Dušní 906/8, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. prosince 2016 č. j. -76 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2016 č. j. -11, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a za účasti 1) Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, 2) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, a 3) státního podniku Povodí Moravy, s.p., sídlem Dřevařská 932/11, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a , o Ústavním soudu (dále jen " "), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena ustanovení , 2 a 3, a d (dále jen " ") a , a y.

2. Stěžovatel je církevní právnickou osobou. Na základě rozhodnutí Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj mu byly podle ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), vydány některé zemědělské nemovitosti v katastrálním území Hrušky u Brna. Dne 9. 2. 2016 vydalo ústředí Státního pozemkového úřadu rozhodnutí, jímž podle ustanovení a ve zkráceném přezkumném řízení zrušilo uvedené rozhodnutí krajského pozemkového úřadu. Ve správním řízení totiž nebylo v dostatečné míře jednoznačně prokázáno, že předmětný majetek přešel na stát v rozhodném období některou skutečností uvedenou v ustanovení § 5 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Nebylo postaveno najisto, zda na stěžovatele nedopadaly účinky konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy.

3. K odvoláním stěžovatele Ministerstvo zemědělství (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím ze dne 9. 6. 2016 č. j. 21624/2016-MZE-12142 zrušilo uvedené rozhodnutí ústředí Státního pozemkového úřadu a věc mu vrátilo k novému projednání a rozhodnutí v přezkumném řízení. Ministerstvo přitom dospělo k závěru, že v případě přezkoumávaného rozhodnutí krajského pozemkového úřadu nešlo o zjevnou nezákonnost. Nebyly proto ani splněny podmínky pro zkrácené přezkumné řízení. Jinak se však ministerstvo neztotožnilo s námitkami stěžovatele, že odvoláním napadené rozhodnutí je nicotné. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi podle ministerstva nevylučuje použití ustanovení o přezkumném řízení, přičemž jeho nepřípustnost nezakládá ani .

4. Stěžovatel nadále považoval rozhodnutí krajského pozemkového úřadu za nicotné a stejný závěr vztahoval i na rozhodnutí ministerstva, jež přezkumné řízení nezastavilo. Stěžovatelova správní žaloba proti výše uvedenému rozhodnutí ministerstva byla v záhlaví označeným usnesením Městského soudu v Praze odmítnuta podle jako nepřípustná. Bylo tomu tak z toho důvodu, že rozhodnutí ministerstva nebylo "rozhodnutím" ve smyslu ustanovení . Neupravovalo veřejná subjektivní práva účastníků řízení (nezakládalo je, ani nerušilo), nikterak je neměnilo ani nedeklarovalo. Pojem "rozhodnutí" přitom nelze vykládat formálně, nýbrž v materiálním slova smyslu. Z těchto důvodů bylo podle ve spojení s žalobou napadené rozhodnutí vyloučeno ze soudního přezkumu. Následně podanou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud rubrikovaným rozsudkem zamítl, neboť se s důvody odmítnutí žaloby plně ztotožnil.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že soudní ochrana v podobě přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy podle ustanovení y je zaručena před každým rozhodnutím, které se týká základních práv a svobod. Takovéto rozhodnutí musí být vždy způsobilé přezkumu ve správním soudnictví. V dané věci však soudy této své povinnosti dle názoru stěžovatele nedostály, neboť se napadenými správními rozhodnutími zabývaly přísně formalisticky. V této souvislosti stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá obsáhlou argumentaci (již netřeba detailněji rekapitulovat), podle níž ustanovení a zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi brání tomu, aby byla na jejich základě vydaná rozhodnutí o vydání nemovitostí předmětem přezkumného řízení. Jakýkoliv přezkum zde přichází do úvahy jen ze strany soudů, a to pouze v řízení podle části páté .

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv ( téhož zákona a contrario).

IV. Vlastní posouzení věci

7. Ústavnímu soudu byla u svěřena role orgánu ochrany ústavnosti ( y). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [ písm. d) y]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.

8. Na tomto místě je třeba nejprve uvést, že téměř identickou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 14. 2. 2017

sp. zn.

jako zjevně neopodstatněnou; již sama tato skutečnost předznačuje závěr, že rovněž projednávanou ústavní stížnost je nutno zařadit do kategorie návrhů zjevně neopodstatněných, jelikož totožnou stěžovatelovu argumentaci již Ústavní soud v předchozím případě neshledal důvodnou.

9. Na odůvodnění usnesení

sp. zn.

proto postačí v úplnosti odkázat s tím, že je možno zdůraznit, že právní závěr soudů o nepřípustnosti stěžovatelovy správní žaloby je předvídatelný, neboť odpovídá ustálené judikatuře správních soudů (viz rozhodnutí citovaná v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu), a nikterak tedy nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaných pravidel výkladu práva. Stěžovatelem namítanou nicotností rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení se přitom Ústavní soud nemohl věcně zabývat, neboť tato otázka - z důvodu odmítnutí žaloby - vůbec nebyla předmětem rozhodování správních soudů.

10. Ústavní soud z výše uvedených důvodů rozhodl podle mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. února 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu