Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3937/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky P. F., zastoupené Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem, se sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. prosince 2015 č. j. -231, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. června 2016 č. j. -376 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky č. j. -434 ze dne 26. října 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností ze dne 26. 11. 2016, kterou právní zástupce doplnil dne 29. 12. 2016, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené d (dále jen ""), zejména zásada rovnosti účastníků řízení ve smyslu y.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisu vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka uzavřela dne 26. 8. 2014 s jí zplnomocněným advokátem smlouvu o právním zastoupení v civilním řízení vedeném před okresním soudem. Smlouva stanovila smluvní odměnu advokáta a stěžovatelka na základě dohody uhradila zálohu ve výši 18.150 Kč. Jelikož uvedený advokát neplnil její pokyny a náležitě nehájil její práva, vypověděla mu stěžovatelka plnou moc nejprve telefonicky, dne 4. 9. 2014, kdy jej podle svých tvrzení vyzvala také k vrácení poskytnuté zálohy, a později i písemně, dne 16. 9. 2014. V návaznosti na to jí advokát vystavil fakturu na částku 18.150 Kč za provedené úkony právních služeb.

3. Stěžovatelka posléze zahájila proti advokátovi řízení o zaplacení částky 18.150 Kč s příslušenstvím, ve kterém požadovala vrácení zálohy. Napadeným rozsudkem ze dne 3. 12. 2015 rozhodl okresní soud tak, že žalovaný je povinen stěžovatelce zaplatit částku 96,80 Kč, která činila přeplatek ze zálohy, a ve zbytku žalobu zamítl, neboť vzal za prokázané, že žalovaný poskytl stěžovatelce právní služby, za něž mu příslušela odměna ve výši 18.053,20 Kč. Rozsudkem ze dne 15. 6. 2016 Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") potvrdil rozsudek okresního soudu, neboť nepřisvědčil námitkám stěžovatelky.

4. Ačkoliv dle poučení uvedeného v rozsudku krajského soudu nebylo dovolání přípustné, stěžovatelka dovolání podala s tvrzením, že smlouva o právním zastoupení je smlouvou spotřebitelskou, a že dovolání je tedy přípustné podle ustanovení c) . Za dovolací důvod označila nesprávné posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu . Nejvyšší soud měl podle ní odpovědět na otázky, zda smluvní odměna dohodnutá v minutové sazbě i za telefonické hovory a emailovou korespondenci je v souladu s a zda má advokát nárok na odměnu, odchýlí-li se od výslovného pokynu klienta. Napadeným usnesením předsedy senátu Nejvyššího soudu č. j. -434 ze dne 26. 10. 2016 bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto podle věty první . Nejvyšší soud uvedl, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) neobsahuje údaje o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat; požadavku přitom neodpovídá ani ta část dovolání, ve které stěžovatelka požaduje zodpovězení dvou otázek, neboť tímto způsobem napadá především to, jaký rozsah jednotlivých úkonů byl proveden, a to, že byly stejnou sazbou zpoplatněny také telefonické hovory a emailová komunikace.

5. V posuzované ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že se jí v předchozím řízení nedostalo náležité ochrany a že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces tím, že upřednostnily listinné důkazy a výpovědi svědků, aniž by náležitě hodnotily jednání jednotlivých účastníků sporu v kontextu celého dokazování. Stěžovatelka je přesvědčena, že měla být náležitě poučena, zejména proto, že žalovanou stranou byl advokát, a že jí předložené důkazy či návrhy důkazů nebyly vzaty v úvahu. Rozsudek krajského soudu podle ní není náležitě odůvodněný, a je tedy nepřezkoumatelný.

6. Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle ve znění je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ().

7. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud předsedou senátu odmítl stěžovatelčino dovolání pro vady, konkrétně pro nevymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Přestože by takový postup mohl vyvolávat ústavněprávní otázky (srov. zejména nedávný nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 11. 10. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), stěžovatelka takové otázky ve své ústavní stížnosti neformuluje ani netvrdí, že by v dovolání namítala porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. nález ze dne 14. 6. 2016

sp. zn.

); z textu jejího dovolání ostatně nic takového nevyplývá. Ústavní soud proto neshledal, že by napadené usnesení Nejvyššího soudu vykazovalo vady ústavněprávní relevance, a tak ústavní stížnost v části směřující proti tomuto rozhodnutí posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

8. Pokud jde o napadená rozhodnutí krajského a okresního soudu, Ústavní soud konstatuje, že je-li dovolání odmítnuto jako vadné, pak s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti, tj. požadavek předchozího řádného vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, musí být ústavní stížnost směřující proti předcházejícím rozhodnutím soudů nižších stupňů posouzena jako nepřípustná ve smyslu (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 27. 7. 2016, bod 14). Tak je tomu i v nyní posuzovaném případě, v němž Ústavní soud podanou ústavní stížnost v části napadající rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu zhodnotil jako nepřípustnou.

9. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle a odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu