Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3855/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Jaroslava Pohla a Pavly Pohlové, zastoupenými JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, se sídlem Údolní 5, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. února 2014 č. j. -51 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2016 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. V ústavní stížnosti podané dne 21. 11. 2016 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, protože jimi mělo být zasaženo do jejich práva na vlastnictví dle d (dále jen " ") a do jejich práva na spravedlivý proces dle y.

2. Stěžovatelé byli spoluvlastníky bytového domu spolu s žalovanou. Stěžovatelům svědčil každému ideální podíl ve výši jedné čtvrtiny a žalované ideální podíl ve výši jedné poloviny. Dne 27. 3. 2001 Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem upravil práva a povinnosti spoluvlastníků mj. tak, že žalovaná je oprávněna vybírat od nájemců dvou pronajímaných bytů č. 2 a č. 4 nájemné a toto nájemné a náklady za služby v souladu s obecně závaznými právními předpisy upravovat. K odvolání účastníků byl tento rozsudek Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") dne 11. 3. 2003 potvrzen.

3. Žalovaná v souladu s rozsudkem předmětnou nemovitost spravovala a od nájemců vybírala nájemné ve výši 2 228 Kč za byt č. 2 a 2 375 Kč za byt č. 4. Stěžovatelé se u městského soudu domáhali zaplacení částky 49 990,75 Kč každému z nich z titulu náhrady škody, kterou jim měla způsobit žalovaná tím, že podle platných právních předpisů, které jí dovolovaly zvýšit nájemné do určité výše, toto nájemné nezvýšila. Tím podle stěžovatelů porušila povinnost vyplývající z výše uvedených rozsudků městského a krajského soudu, která jí ukládala využít možnosti dané právními předpisy a jednat jako správce nemovitosti v souladu se zájmy spoluvlastníků. Dle stěžovatelů je totiž součástí řádného výkonu správy věci ve spoluvlastnictví i povinnost zvyšování nájemného, pokud k tomu opravňovaly ekonomické podmínky v době, kdy mělo ke vzniku škody dojít. Pokud tedy žalovaná nájem nezvýšila, způsobila tím ostatním spoluvlastníkům škodu. Výši škody stěžovatelé určili jako rozdíl mezi horní hranicí možného nájemného dle , o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a nájmem skutečně vybraným žalovanou.

4. Městský soud žalobu v celém rozsahu zamítl napadeným rozsudkem ze dne 7. 2. 2014. Dle městského soudu nevyplývá ze znění ani smyslu povinnost zvýšit nájemné na nejvyšší možnou částku. Takovou povinnost nelze dovodit ani z rozsudků městského a krajského soudu ze dne 27. 3. 2011, resp. 11. 3. 2003. Pokud totiž právní norma stanoví určité oprávnění, nelze tuto normu chápat jako modalitu příkazu, tedy nelze říci, že tato norma stanoví určitou právní povinnost. Zvýšit nájemné tedy nebylo dle městského soudu povinností, ale pouhou právem chráněnou možností chování. Zároveň městský soud došel k závěru, že tato povinnost nevyplývá ani z norem upravujících pravidla rozhodování o hospodaření se společnou věcí. Spoluvlastníci rozhodují dle , , ve znění pozdějších předpisů, většinou počítanou dle velikosti svých podílů. Pokud dojde k rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny, rozhodne na návrh kteréhokoliv ze spoluvlastníků soud. Takové jednání za účelem dosažení shody ani soudní řízení vyvoláno nebylo, a proto povinnost zvýšit nájemné nelze dovodit ani z této skutečnosti.

5. K odvolání stěžovatelů pak krajský soud jako soud odvolací napadeným rozsudkem doručeným dne 20. 9. 2016 potvrdil rozhodnutí městského soudu, s jehož argumentací se ztotožnil. Hospodaření s věcí totiž dle názoru krajského soudu neznamená pouze maximální možný výnos z užitků věci. Možnost mít z nájemného nejvyšší možný zisk nelze dle stanovených povinností ani dle právních předpisů chápat jako povinnost.

II. Argumentace stěžovatelů

6. Dle stěžovatelů zasáhly obecné soudy do jejich práva na vlastnictví dle y, protože jim nepřiznaly vůči žalované náhradu škody, která jim měla vzniknout porušením povinnosti žalované zvýšit nájemné. Stěžovatelé nesouhlasí s názorem obecných soudů na neexistenci právní povinnosti žalované. Taková povinnost podle nich nemusí být explicitně stanovena právními předpisy. Stěžovatelé poukazují na ekonomickou realitu z doby, za kterou požadují náhradu škody, a na základě této skutečnosti zdůvodňují existenci povinnosti promítnout tuto realitu do nájemného, tedy nájemné zvýšit. Povinností žalované bylo využít všechny možné právní prostředky k dosažení nejvyššího možného zisku a postupovat tedy v zájmu všech spoluvlastníků. Pokud soudy rozhodly o tom, že taková právní povinnost neexistovala, aprobovaly stav, který je v rozporu s právem na vlastnictví.

7. Zároveň obecné soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces dle y, protože výsledkem napadených rozhodnutí jim bylo znemožněno domáhat se jejich práv.

III. Hodnocení Ústavního soudu

8. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není vrcholným článkem soustavy obecných soudů ( y) a jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). V souladu se zásadou subsidiarity rozhodování o ústavní stížnosti je Ústavní soud povolán k přezkumu rozhodnutí obecných soudů pouze tehdy, pokud jsou výsledkem svévole ze strany soudu nebo jejich důsledkem je zjevná nespravedlnost. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.

9. Napadená rozhodnutí nelze považovat za projevy svévole. Obecné soudy se řádně vypořádaly s námitkami účastníků a z odůvodnění jejich rozhodnutí též vyplývá, jak ke svým závěrům došly. To, že na rozhodnutí soudu mají stěžovatelé pouze jiný názor, nezakládá bez dalšího možnost ústavněprávního přezkumu.

10. Jádro námitek stěžovatelů spočívá v tom, že soud nesprávně vyložil existenci povinnosti, jejímž porušením mělo dojít ke splnění podmínek pro nárok na náhradu škody. Ústavní soud však v argumentaci obecných soudů ani v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud jde o interpretaci podústavního práva, byť by s ní třeba i nesouhlasil. Obecné soudy jasně vysvětlily, proč ke svým závěrům dospěly a vypořádaly se s námitkami stěžovatelů. S ohledem na výše uvedené lze tedy uzavřít, že argumenty stěžovatelů nedosáhly hranice ústavnosti.

11. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu