Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2395/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph. D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo náměstí 76, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 10. května 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -68 ze dne 30. června 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. -44 ze dne 19. března 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení České republiky - Ministerstva zdravotnictví, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem Všeobecné zdravotní pojišťovny. Okresní soud žalobu stěžovatele zamítl a městský soud jeho rozhodnutí potvrdil. Tyto soudy dospěly k závěru, že sporné rozhodnutí (výkaz nedoplatků) stěžovatel nenapadl opravnými prostředky a nedošlo k jeho zrušení. Nemohlo tedy jít o nezákonné rozhodnutí. Sporný úřední postup pak vedl k vydání výkazu nedoplatků, měl tedy být napadnut v rámci tohoto rozhodnutí. Samostatně není možné jej napadnout.

2. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle . Neshledal jej přípustným, neboť napadená rozhodnutí nebyla na části právních otázek předložených stěžovatelem vůbec založena, ve vztahu k ostatním právním otázkám se napadená rozhodnutí neodchýlila od judikatury dovolacího soudu.

3. Proti rozhodnutím obvodního, městského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, na ochranu majetku, na ochranu před rozhodnutím orgánu veřejné správy, na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci a jeho nesprávným úředním postupem. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že soudy svévolně zmanipulovaly předmět řízení, právně rozhodná skutková tvrzení a právní argumentaci stěžovatele. Nejvyšší soud svévolně odmítl dovolání až po šesti měsících a nezabýval se všemi předloženými dovolacími důvody. V případě nezákonného postupu stěžovatel nemá zákonnou povinnost využít opravné prostředky. Dále stěžovatel popsal jednotlivé právní otázky, které Nejvyššímu soudu předložil, a jejich relevanci z hlediska přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud svévolně ignoroval, že vydáním výkazu nedoplatků a jemu předcházejícím úředním postupem byla porušena práva stěžovatele. Soudy též opominuly řadu důkazních návrhů stěžovatele, nezabývaly se otázkou toho, zda měla žalovaná [pozn. ÚS: zřejmě Všeobecná zdravotní pojišťovna] povinnost zjistit všechny rozhodné skutečnosti i bez návrhu.

4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

5. Ústavní soud již dříve uvedl, že odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost podle je rozhodnutí z důvodů, které závisí na uvážení dovolacího soudu [usnesení

sp. zn.

ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. V takovém případě je Ústavnímu soudu zachována možnost věcného přezkumu rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, pokud ta byla napadena a je zachována dvouměsíční lhůta od doručení rozhodnutí dovolacího soudu ( ). Samotné rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle může Ústavní soud hodnotit pouze z hlediska jeho ústavnosti. V rámci tohoto přezkumu mimo jiné hodnotí, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou (nálezy

sp. zn.

ze dne 9. 2. 2016 a

ze dne 17. 8. 2016).

6. V projednávané věci napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu těmto požadavkům plně dostojí. Nejvyšší soud se s patnácti právními otázkami vznesenými stěžovatelem ve vztahu k předchozí judikatuře plně vypořádal. Zjevně neopodstatněné jsou námitky stěžovatele, kterými brojil proti svévolné manipulaci s jeho argumentací ze strany dovolacího soudu. Soud není povinen vypořádat každou z námitek jednotlivě, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [nález

sp. zn.

ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)]. To platí tím spíše v situaci, kdy zákon vyžaduje stručné odůvodnění ( ). Z napadeného usnesení je zřejmé, že na části stěžovatelem vznesených otázek rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu nespočívala, část otázek již byla vyřešena.

7. Ve vztahu k argumentaci směřující proti posouzení věci samé lze stručně uvést, že závěr obecných soudů není nijak excesivní. Stěžovatelem tvrzený nesprávný úřední postup se projevil ve vydání výkazu nedoplatků, který je rozhodnutím. V této souvislosti Ústavní soud již dříve uvedl, že nesprávným úředním postupem může být jakákoliv jiná než rozhodovací činnost spojená s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, neodrazí se bezprostředně v jeho obsahu [nález

sp. zn.

ze dne 7. 10. 2008 (N 165/51 SbNU 43)]. Jinými slovy, pokud je ve věci vydáno rozhodnutí, konzumuje i námitky možného nesprávného úředního postupu, které se musejí stát součástí námitek proti rozhodnutí, kterým zásah státu vyvrcholil [nález

sp. zn.

ze dne 22. 10. 2015].

8. Dospěly-li tedy obecné soudy v projednávané věci k závěru, že stěžovatel měl tvrzený nesprávný úřední postup napadnout v rámci opravných prostředků proti vydanému rozhodnutí, nelze tomu z ústavního hlediska nic vytknout.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu