Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3943/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Skotnici, zastoupeného Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem, sídlem Stodolní 7, Ostrava-Moravská Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. září 2016 č. j. -35, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle d (dále jen " ").

2. Stěžovatel byl rozhodnutím Městského úřadu Český Těšín (dále jen "správní orgán I. stupně") ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. SPIS/6187/2014/D/Rec, V-292/2014 uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení ve spojení s , o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (dále jen " "), kterého se měl dopustit tím, že dne 24. 5. 2014 v Českém Těšíně jako strážník Městské policie Český Těšín při vjíždění z vedlejší na hlavní pozemní komunikaci nedal oproti svislé dopravní značce "Dej přednost v jízdě!" přednost v jízdě po hlavní komunikaci zprava přijíždějícímu vozidlu Chrysler, čímž došlo ke střetu obou vozidel. Za uvedený přestupek byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a paušální náhrada nákladů řízení ve výši 1 000 Kč.

3. Krajský úřad Moravskoslezského kraje (dále jen "odvolací správní orgán") rozhodnutím ze dne 30. 4. 2015 č. j. MSK 38549/2015 zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí orgánu I. stupně potvrdil.

4. Žalobu proti napadenému rozhodnutí zamítl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 3. 11. 2015 č. j. -33. Uvedl, že záznam z kamery, zachycující průběh srážky, který je ve spojení s protokolem o nehodě včetně plánku a fotodokumentace stěžejním důkazem, prokazuje, že se žalobce dopustil jednání, které je mu napadeným rozhodnutím kladeno za vinu. Krajský soud se ztotožnil se závěrem odvolacího správního orgánu, že pokud by se stěžovatel před vyjetím z vedlejší ulice přesvědčil o situaci po jeho pravé straně, musel by vozidlo Chrysler zaregistrovat včas na to, aby nejenže nevyjížděl z vedlejší ulice, ale stihl zastavit dříve, než došlo k bočnímu střetu. Z kamerového záznamu je taktéž zřejmé, že obě vozidla před střetem jela přibližně stejnou rychlostí a k dopravní nehodě došlo v křižovatce, jak ji definuje § 2 písm. w) zákona o silničním provozu, jelikož šlo o místo křížení dvou pozemních komunikací, z nichž jedna byla označena jako hlavní a druhá jako vedlejší.

5. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu a rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkami stěžovatele, které považoval za nedůvodné. Stěžovatelovou námitkou, že ve věci nebylo konáno společné řízení dle zákona České národní rady č. , o přestupcích, se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť stěžovatel tuto námitku neuvedl v řízení před krajským soudem.

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv v tom, že žádný z orgánů, které ve věci rozhodovaly, neprovedl důkaz výslechem řidiče vozidla Chrysler, ač to stěžovatel opakovaně navrhoval.

7. Dále stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jeho námitkou, že ve věci nebylo vedeno společné řízení. Stěžovatel má za to, že tuto námitku řádně vznesl již v předchozím řízení, když poukazoval na nečinnost správních orgánů ve věci přestupku spáchaného druhým řidičem.

8. Oba popsané problémy stěžovatel považuje za porušení práva na soudní a jinou právní ochranu dle y. Dále stěžovatel poukazuje na to, že toto právo je zaručeno též a 47 y základních práv Evropské unie a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (respektive, napadá-li rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, již k dispozici žádný takový opravný prostředek neměl).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

11. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.

12. Stěžovatel napadenému rozhodnutí vytýká (sub II) pochybení, která spočívají v tom, že žádný z orgánů, které ve věci rozhodovaly, neprovedl stěžovatelem navrhovaný důkaz, a že nebylo vedeno společné řízení dle zákona o přestupcích.

13. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [nálezy ze dne 16. 2. 1995

sp. zn.

(N 10/3 SbNU 51), ze dne 12. 6. 1997

sp. zn.

(N 76/8 SbNU 231), ze dne 10. 10. 2002

sp. zn.

(N 127/28 SbNU 95), ze dne 29. 6. 2004

sp. zn.

(N 87/33 SbNU 339), ze dne 20. 10. 2005

sp. zn.

(N 200/39 SbNU 117), a usnesení ze dne 23. 9. 2005

sp. zn.

(U 22/38 SbNU 579), a další] podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především a ) y.

14. V posuzovaném případě byl klíčovým důkazem pro zjištění skutkového stavu kamerový záznam, na němž je průběh dopravní nehody zachycen. Podpůrnými důkazy byly situační nákres dopravní nehody a fotodokumentace pořízená po příjezdu hlídky Policie České republiky (srov. bod 12 napadeného rozhodnutí).

15. Správní orgán I. stupně neprovedení důkazu navrhovaného stěžovatelem odůvodnil tak, že výpověď tohoto svědka by nepřinesla žádné další podstatné skutečnosti k objasnění vzniku dopravní nehody. Příčiny vzniku a průběh dopravní nehody jsou totiž zřetelně zachyceny na záznamu z kamerového systému, který je součástí spisu. Tyto závěry podporuje i protokol a pořízená fotodokumentace (sub 14). Ke stejnému závěru následně dospěly všechny další orgány, které se věcí zabývaly.

16. Na základě uvedených skutečností dochází Ústavní soud k závěru, že neprovedení důkazu výslechem svědka nepředstavuje porušení základních práv stěžovatele. Danou situaci je možno podřadit pod jeden z výše uvedených případů, kdy Ústavní soud nepovažuje provedení důkazu za nezbytné. Konkrétně jde o důkaz nadbytečný, neboť skutkový stav již byl bez důvodných pochybností zjištěn na základě provedení jiných důkazů.

17. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatele, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv tím, že ve věci nebylo vedeno společné řízení. Procesní pravidla nelze vnímat jako čistě samoúčelná. O zásahu do práva na spravedlivý proces by bylo možno uvažovat pouze v případě, kdy by (ne)provedení společného řízení mělo vliv na výsledek řízení, tedy na závěr o tom, zda se stěžovatel dopustil přestupku a jaký trest mu má být uložen. Ani sám stěžovatel ve svých podáních ovšem nevysvětlil, jak byl poškozen tím, že nebylo vedeno společné řízení, a co by se změnilo tím, kdyby správní orgán společné řízení vedl.

18. Ústavní soud má za to, že skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností, a nic nelze vytknout ani podřazení tohoto skutkového stavu pod hypotézu příslušné právní normy, tedy závěru, že stěžovatel se dopustil přestupku. Z uvedeného je zřejmé, že napadeným rozhodnutím nedošlo k nepřípustnému zásahu do stěžovatelova základního práva na soudní a jinou právní ochranu.

19. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu