Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1317/16

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Hulvy MBA, LL. M., zastoupeného Mgr. Antonínem Hulvou, advokátem, se sídlem nám. Republiky 2/1, 746 01 Opava, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. února 2016, č. j. -186, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2014, č. j. -117, spojené s návrhem na zrušení , o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.

Odůvodnění:

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a současně navrhuje i zrušení , o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, neboť citované ustanovení má být v přímém rozporu s (právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti a ochranu jména), (právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním a zneužíváním osobních údajů), (právo na ochranu výsledků tvůrčí duševní činnosti) a (právo na nedotknutelnost osoby a soukromí) d (dále jen " ").

2. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. února 2016, č. j. -186, poté co jeho předchozí vyhovující rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, č. j. -172, potvrdil prvostupňový rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2014, č. j. -117, jímž byla v řízení o ochranu autorských práv žaloba, kterou se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (Masarykova univerzita) uložení povinnosti odstranění závadného stavu znepřístupněním dizertačních prací žalobce (ve výroku blíže specifikovaných) na internetu, zamítnuta. Odvolací soud jsa vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu a po provedení testu proporcionality v intencích , o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, dospěl k závěru, že žalovaná zveřejněním dizertačních prací v souladu s zákona o vysokých školách žalobce coby jejich autora nepoškodila. K tomu dodal, že zákona o vysokých školách, jakožto speciální právní úprava k autorskému zákonu, představuje zákonné omezení autorského práva.

3. Stěžovatel brojí proti shora uvedeným rozhodnutím a současně navrhuje i zrušení § 47b zákona o vysokých školách, na jehož základě došlo ke zveřejnění jeho dizertačních prací. Ve vztahu k soudním rozhodnutím namítá, že nebyla splněna ani jedna ze tří podmínek testu prováděného na základě § 29 autorského zákona, jehož užití bylo pro posouzení zákonnosti zveřejnění dizertačních prací zásadní, a proto je považuje za nezákonná. V další části ústavní stížnosti se pak stěžovatel věnuje protiústavnosti zákona o vysokých školách, který se dostává do střetu s ochranou poskytovanou autorským zákonem, přičemž dovozuje, že uvedené ustanovení bylo aplikováno v rozporu nejen s ústavním pořádkem ( a 3, a y), ale i s normami mezinárodního práva ( Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl). Stěžovatel se rovněž domnívá, že ústavní stížnost je přípustná, neboť odvolací soud rozhodl ve shodě se soudem prvního stupně s tím, že předmětná právní otázka byla vyřešena v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu, z čehož dovozuje, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu by bylo nepřípustné, a proto se rovnou (aniž by podával dovolání) obrací na Ústavní soud.

4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). V nyní projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

5. Ústavní soud předně podotýká, že v souladu s je stěžovatel před podáním ústavní stížnosti zásadně povinen vyčerpat veškeré procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práv. To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu závisejících na jeho uvážení, tedy pro dovolání. Povinnost vyčerpat dovolání je zásadně dána i za situace, kdy Nejvyšší soud ve stejné věci již rozhodoval. totiž podání dovolání v takovém případě nevylučuje (dovolání není nepřípustné ze zákona) a odlišný režim pro tyto situace nerozeznává ani .

6. Nelze totiž vyloučit, že se soudy po předchozím zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu dopustí porušení práva účastníků řízení bez ohledu na respektování či nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu. Může dojít také k situaci, kdy nižší soudy výklad Nejvyššího soudu pochopí nesprávně. Postup, jaký zvolil stěžovatel, by pak Nejvyššímu soudu, jakožto vrcholné instanci obecného soudnictví, znemožnil na toto pochybení reagovat, čímž by v konečném důsledku mohl být i omezen ve svém hlavním úkolu, tedy ve sjednocování judikatury. Nelze konečně vyloučit (byť to není příliš pravděpodobné), že od předchozího rozhodování dojde ke změně judikaturní praxe, přičemž postup stěžovatele by reakci Nejvyššího soudu opět znemožnil. K tomu je dále možno dodat, že i dovolání v civilním řízení je efektivním prostředkem nápravy porušení základních práv a svobod, a proto každý důvod k podání ústavní stížnosti je zároveň důvodem k dovolání. To je dáno tím, že základní práva a svobody jsou dle y pod ochranou soudní moci jako celku [srov. nález ze dne 23. března 2004

sp. zn.

(N 42/32 SbNU 405); nález ze dne 8. června 2006

sp. zn.

(N 117/41 SbNU 469); nález ze dne 10. května 2007

sp. zn.

(N 78/45 SbNU 203); nález ze dne 10. května 2005

sp. zn.

(N 100/37 SbNU 355); aj.].

7. Dřívější právní úprava přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k povinnosti podat dovolání se pro stěžovatele jevila značně problematická, pročež zákonodárce s účinností od 1. ledna 2013 přistoupil k její změně tak, že stěžovatelé jsou nyní povinni před podáním ústavní stížnosti dovolání vyčerpat vždy krom situací, v nichž je ex lege nepřípustné. Tím je chráněna právní jistota účastníků, kteří si tak mohou být jisti správným procesním postupem věci, a zároveň je tím posílen princip subsidiarity ústavní stížnosti, jež má sloužit jako skutečně poslední možnost ochrany ústavně zaručených práv, pokud jiné prostředky selžou.

8. Postup zvolený stěžovatelem smysl a cíl nové právní úpravy narušuje, neboť opět staví stěžovatele při rozhodování o dalším procesním postupu před otázku, nakolik je podání dovolání v daném konkrétním případě efektivní. Třebaže se lpění na opětovném podání dovolání může stěžovateli jevit jako čistě formální požadavek (v tomto směru se ostatně v minulosti ojediněle vyjádřil i Ústavní soud např. v usnesení ze dne 10. prosince 2013

sp. zn.

), a to zejména v situaci, kdy stěžovatel brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, ale porušení svých práv zakládá výlučně na předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud je z důvodu zásady subsidiarity ústavní stížnosti a zachování správnosti procesního postupu nucen trvat na povinnosti stěžovatele vyčerpat mimořádný opravný prostředek. Ve stávající věci totiž nelze přehlédnout skutečnost, že v pořadí první dovolání ve věci podala původně neúspěšná žalovaná. K tomuto dovolání se sice stěžovatel vyjádřil, avšak jeho argumentace byla pouze reakcí na tvrzení žalované. Nyní se však prostor pro dovolací argumentaci v plné šíři otevřel i pro stěžovatele, který měl možnost uplatnit i další námitky a případně přesvědčit Nejvyšší soud o nutnosti změny právního náhledu na věc. Ostatně o možnosti podat dovolání byl stěžovatel odvolacím soudem řádně poučen. Pokud tak stěžovatel neučinil a dovolání nepodal, nevyčerpal z pohledu Ústavního soudu všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje ( ), a proto je třeba ústavní stížnost hodnotit jako nepřípustnou ve smyslu .

9. Za daného procesního stavu je pak nevyhnutelné odmítnout rovněž stěžovatelův návrh na zrušení § 47b zákona o vysokých školách, neboť takový návrh by mohl být (na základě postoupení věci plénu) projednatelný pouze za předpokladu, že by ústavní stížnost nebyla odmítnuta.

10. Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost nepřípustnou, pročež ji musel podle ve spojení s odmítnout; o tom rozhoduje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků senát, jenž tak učinil ve výroku tohoto usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné ( ).

V Brně dne 15. února 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu