Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2852/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti MUDr. Mgr. Ivana Langera, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2016, sp. zn. a č. j. -279, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 3, v , 12, v , 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 1 d (dále jen " "), jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Usnesením sp. zn. Krajský soud v Ostravě podle § 85b odst. 9, věty první, trestního řádu vyhověl návrhu státního zástupce a nahradil souhlas zástupce České advokátní komory k seznámení s obsahem dvou listin zajištěných při prohlídce jiných prostor - bankovní schránky stěžovatele.

Usnesením č. j. -279 Krajský soud v Ostravě podle § 85b odst. 9, věty první, trestního řádu vyhověl návrhu státního zástupce a nahradil souhlas zástupce České advokátní komory k seznámení s obsahem zachyceným na mobilních telefonech, nosičích dat a písemnostech; současně zamítl návrh ve vztahu k druhé, v usnesení vyjmenované skupině mobilních telefonů, nosičů dat a písemností.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně popisuje, v čem spatřuje pochybení krajského soudu. Za nesprávný považuje výklad, že y zajištěné při prohlídce, u nichž zástupce České advokátní komory neudělil souhlas k vydání, může soud vydat orgánům činným v trestním řízení, i když podléhají povinné mlčenlivosti, pokud se váží k trestné činnosti. Podle stěžovatele je tím prolomeno zákonné vymezení (§ 85b odst. 9 trestního řádu) spočívající v tom, že soud návrhu vyhoví, dojde-li k závěru, že neobsahuje skutečnosti, o nichž je dotyčný advokát povinen zachovávat mlčenlivost. Uvedenou mez je možno prolomit pouze v případě, kdy se advokát nachází v postavení obviněného anebo se účelově za povinnou mlčenlivost schovává ve snaze krýt protiprávní jednání. V projednávaném případě soud vytvořil nový institut "podezřelého advokáta", a dále dospěl k závěru, že , která sice podléhá povinné mlčenlivosti, ale vztahuje se k projednávané trestné činnosti, není povinností mlčenlivosti chráněna, a proto ji lze vydat orgánům činným v trestním řízení.

Krajský soud v Ostravě měl dále pochybit tím, že se nezabýval faktickým přesahem domovních prohlídek nad limity projednávané trestní věci; provedení domovní prohlídky u osoby, která není trestně stíhána, je vždy zásadním zásahem do jejích práv. Stěžovatel rovněž brojí proti faktu, že krajský soud provedl "selekci podle hesel", přičemž řada jich má velký rozsah a některé z nich neměly být v původním návrhu vůbec uvedeny. Návrh pak nebyl podle stěžovatele dostatečně odůvodněn, orgány činné v trestním řízení mohly sledovat i jiné cíle, než pouze ty, k nimž se vztahuje trestní řízení.

Stěžovatel se dále podrobně zabývá vztahem řízení podle ustanovení § 85b trestního řádu a podle ustanovení a násl. , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), která upravují tutéž problematiku. Stěžovatel má za to, že podrobnější je úprava v hlavě IV. dílu 4. z. ř. s. nazvané "Řízení o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem listin", která je současně lex posteriori ve vztahu k trestnímu řádu. Pokud tedy soud nepostupoval podle této právní normy, šlo o postup diskriminující dotčené osoby. Důsledkem toho bylo omezení možností stěžovatele navrhovat potřebné důkazy, prezentovat rozhodné skutečnosti, a to i za situace, kdy některé y a elektronické nosiče aktivně nepoužíval a nepamatoval si tedy, co vše obsahují.

Stěžovatel rovněž poukázal na svoji námitku nepříslušnosti Krajského soudu v Ostravě s ohledem na nepřezkoumatelnost volby Okresního soudu v Ostravě pro účely vydání příkazů k domovním prohlídkám. K tomu odkázal na nález

sp. zn.

Sb. a navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ve vztahu k procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení (včetně soudů) je Ústavní soud povolán reagovat pouze na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Proto se Ústavní soud v posuzované věci zabýval otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena základní práva stěžovatele, což však neshledal.

V prostorách, které stěžovatel využívá k výkonu advokacie, byly provedeny prohlídky, při nichž byly zajištěny y (nosiče informací). Přítomný zástupce České advokátní komory nedal souhlas k tomu, aby se orgány činné v trestním řízení s obsahem těchto listin a nosičů seznámily; následně byl ke Krajskému soudu v Ostravě předložen návrh, aby nesouhlas byl nahrazen rozhodnutím soudu.

Stěžovatel soudu vytýká, že orgánům činným v trestním řízení zpřístupnil informace, které podléhaly povinnosti mlčenlivosti advokáta, protože se vztahovaly k trestné činnosti, aniž by však byl i sám trestně stíhán. Podle ustanovení § 85b odstavce 9 trestního řádu platí, že "...soudce návrhu vyhoví, dojde-li k závěru, že neobsahuje skutečnosti, o nichž je dotčený advokát povinen zachovávat mlčenlivost; v opačném případě návrh zamítne." Obdobně podle ustanovení z. ř. s., platí, že "soud návrhu vyhoví, dojde-li k závěru, že neobsahuje skutečnosti, o nichž je dotčený advokát povinen zachovávat mlčenlivost podle jiného právního předpisu; v opačném případě návrh zamítne."

Je tedy věcí soudu, aby prověřil, zda y, k nimž představitel České advokátní komory neudělil orgánům činným v trestním řízení souhlas seznámit se s nimi, skutečně obsahují či neobsahují skutečnosti, které podléhají povinnosti mlčenlivosti advokáta. Podle y jsou to soudy, které jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu práv. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např.

sp. zn.

), a i stěžovatel tuto informaci podle ústavní stížnosti sdílí, není možné "...akceptovat, aby odhalování a stíhání ... trestné činnosti bylo znemožněno odkazem na advokátní tajemství. Ústavní soud sice v řadě svých rozhodnutí zdůraznil význam advokátního tajemství jako předpokladu pro řádný výkon advokacie a za splnění dalších podmínek mu poskytl ústavněprávní ochranu (srov. např. nález

sp. zn.

ze dne 28. 8. 2009, N 191/54 SbNU 361), zároveň však opakovaně vyslovil souhlas s tezí, že "institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb, nesmí být zneužíván k páchání trestné činnosti. Tím by totiž došlo k nepřípustnému a účelovému nadřazování uvedené ‚procesní' hodnoty nad hodnoty základních práv a svobod, k jejichž naplňování má stát pozitivní povinnost, jež se realizuje mimo jiné právě v trestním řízení" (srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 11. 2010, N 237/59 SbNU 405)." Je proto úkolem soudu vymezit a prověřit rozsah mlčenlivosti, která je definována v ustanovení , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů ("Advokát je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb."). Jde-li tedy o informace, které by za jistých okolností mohly podléhat povinnosti mlčenlivosti, ale advokát se o nich nedozvěděl při poskytování právních služeb, není je možno automaticky podřadit pod informace chráněné mlčenlivostí. Takový výklad podporuje i stěžovatelem zmíněná úprava v ustanovení z. ř. s., podle které "soud návrhu vyhoví, dojde-li k závěru, že neobsahuje skutečnosti, o nichž je dotčený advokát povinen zachovávat mlčenlivost podle jiného právního předpisu...".

Krajský soud v Ostravě po seznámení s dotčenými listinami dopěl k závěru, že neoprávněné získávání informací z jiných trestních řízení, vydávání instrukcí k získávání takových informací a k případnému ovlivňování trestních řízení, nelze označit za poskytování právních služeb. Proti stěžovateli sice nebylo zahájeno trestní řízení, v době konání domovních prohlídek a prověřování obsahu zajištěných dokumentů však soudy vycházely z poznatků, které naznačovaly možný podíl stěžovatele na trestné činnosti; tyto okolnosti pak Krajský soud v Ostravě v odůvodněních napadených usneseních dostatečně popsal a ozřejmil. Z rozhodnutí je rovněž patrné, že se důkladně předloženými listinami zabýval, provedl jejich pečlivou kontrolu, v důsledku které u části dokumentů nahradil souhlas zástupce České advokátní komory, u části však důvod k takovému postupu neshledal.

Soudkyně Krajského soudu v Ostravě možná použila nepřesné termíny, pokud se zmiňuje o "prolomení" povinnosti mlčenlivosti a definuje část listin jako "listiny obsahující skutečnosti, o nichž je dotčený advokát povinen zachovávat mlčenlivost a současně se vztahují k trestné činnosti". Nicméně ani tato formulační nepřesnost neznamená, že by byla zaručená práva stěžovatele dotčena způsobem, který v ústavní stížnosti namítá. Soudkyně důkladně a přesvědčivě vysvětlila, v čem a proč neshledala naplnění povinnosti mlčenlivosti, a proto rozhodla o vydání uvedených listin orgánům činným v trestním řízení.

Mlčenlivost je základním předpokladem pro poskytování právní pomoci; nejde však o výsadu advokáta, která by měla znamenat vynětí z obecně platného a závazného právního rámce, ale o povinnost uloženou advokátovi v zájmu ochrany jeho klientů - proto profesionální tajemství požívá ochrany. Práva třetích osob jsou tak chráněna především prostřednictvím zástupce České advokátní komory, jehož nesouhlas může za zákonem presumovaných podmínek přezkoumat a nahradit pouze soud (viz též

sp. zn.

).

Problematikou selekce informací podle klíčových slov, která stěžovatel považuje v některých případech za příliš obecná, se soud dostatečně vypořádal. Lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

či

sp. zn.

, v nichž Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o akceptovatelný způsob pro seznámení se s obsahem velkého souboru dat uložených na elektronických nosičích - ani v projednávaném případě nemá senát důvod se od této praxe odchýlit.

, kterým se mění , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byl novelizován též rozsah povinné mlčenlivosti advokáta (část první), do trestního řádu bylo vloženo ustanovení (část druhá) a do ustanovení - upravující řízení o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem listin, které mohou obsahovat skutečnosti, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta (část třetí). Novelou , respektive vytvořením samostatného právního přepisu - zákona o zvláštních řízeních soudních (č. ) - pak došlo k vyčlenění tohoto specifického řízení do speciálního zákona. Z uvedeného je zjevné, že zákonodárce úmyslně vytvořil dvě identická řízení v procesních předpisech upravujících významově i typově odlišné procesy. Podle ustanovení § 1 trestního řádu je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení; rovněž dále orgány činné v trestním řízení postupují podle tohoto předpisu (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Primárně je tedy pro trestní řízení určen postup podle trestního řádu, naproti tomu zákon o zvláštních řízeních soudních upravuje oblast řízení netrestních. Pokud byl v řízení aplikován výhradně trestní řád, byl postup soudu správný.

Jestliže stěžovatel v souvislosti s napadenými rozhodnutími brojí i proti rozsahu provedení domovních prohlídek, které se konaly 13. října 2015, konstatuje Ústavní soud, že případné pochybení měl stěžovatel uplatnit v samostatné včas podané ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že tak neučinil a rozsah prohlídek napadá jen jako obiter dictum, Ústavní soud se touto otázkou nezabýval. Namítá-li stěžovatel nepříslušnost krajského soudu s ohledem na soud nařizující provedení prohlídek, poukazuje Ústavní soud na závěry uvedené v nálezu sp. z.

, konkrétně na bod 120, podle kterého dřívější postup dalšího dopadu na následné hodnocení trestních řízení, v nichž již byla napadená ustanovení aplikována.

Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci vybočil krajský soud z mezí trestního řízení a porušil ústavně zaručená práva stěžovatele; proto podle ustanovení písmeno a) senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. února 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu