Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4089/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Bello Samiratu, zastoupené Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. -28 ze dne 22. 9. 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -49 ze dne 18. 5. 2016, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č. j. MV-76714-6/SO/sen-2012 ze dne 11. 1. 2013 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-9053-18/TP-2011 ze dne 20. 4. 2012, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejího práva garantovaného d.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, stěžovatelka byla ve správním řízení žadatelkou o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky byla stěžovatelčina žádost zamítnuta, neboť stěžovatelku údajně nebylo možno považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ve znění do 17. 12. 2015. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (v řízení před správními soudy v postavení žalované) bylo stěžovatelčino odvolání proti prvostupňovému správnímu rozhodnutí zamítnuto. Rozhodnutí žalované napadla stěžovatelka žalobou, kterou ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl Městský soud v Praze. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu pak byla zamítnuta i stěžovatelčina kasační stížnost.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že správní orgány a soudy posoudily její věc zcela opačně oproti tomu, jak byla dříve posouzena v řízení o žádosti o udělení přechodného pobytu a následně (po vydání ústavní stížností napadených správních rozhodnutí) v řízení o prodloužení pobytové karty rodinného příslušníka občana Evropské unie, a dokonce i ve zcela totožném řízení o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie.

Podle stěžovatelky je řízení o trvalém pobytu nutno posuzovat v návaznosti na předchozí řízení o žádosti o povolení přechodného pobytu, v němž byla posuzována zcela identická právní otázka, tedy zda lze stěžovatelku považovat za rodinnou příslušníci občana Evropské unie, přičemž původně byla tato otázka posouzena kladně. Od rozhodování o přechodném pobytu přitom vztah stěžovatelky k jejímu strýci pouze zesílil, postup správních orgánů je tedy údajně zcela neopodstatněný. Stěžovatelka tak má za to, že došlo k porušení jejího práva na ochranu legitimního očekávání.

Stěžovatelka také podotýká, že ústavní stížnost nepodává čistě z teoretických či akademických důvodů (za situace, kdy jí bylo v jiném řízení povolení k trvalému pobytu uděleno). V důsledku chybného postupu orgánů veřejné moci byla stěžovatelka značně zasažena ve svých právech, neboť byla v neustálé právní a životní nejistotě ohledně svého pobytového statusu. Mimo morální zadostiučinění by pak zrušení vadných rozhodnutí mělo za následek možnost nárokovat si náhradu škody spočívající i v nákladech na právní zastoupení v řízení o opravném prostředku, jakož i v řízení před správními soudy.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zjišťování skutkového stavu a aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Není zásadně na Ústavním soudu, aby zkoumal povahu vztahů stěžovatelky s jejím strýcem, ostatně stěžovatelka v tomto směru ani podrobněji neargumentuje a odůvodnění městského soudu, podle kterého existenci trvalého vztahu podobného vztahu rodinnému neprokázala, v podstatě nikterak nevyvrací.

Klíčovou námitkou stěžovatelky tak zůstává údajné porušení jejího legitimního očekávání, a to s ohledem na předchozí posouzení jejího postavení správními orgány, které bylo oproti projednávané věci odlišné. Stěžovatelka v této souvislosti sice poukazuje i na správní řízení, ke kterým došlo až po správním řízení, z něhož vzešla projednávaná ústavní stížnost, nicméně Nejvyšší správní soud už stěžovatelce vysvětlil, že k těm přihlížet nelze, neboť při přezkoumávání rozhodnutí se vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Stěžovatelčino legitimní očekávání ostatně stěží mohlo být posíleno tím, jak až následně dopadla jiná řízení.

Pokud pak jde o odlišné posouzení vztahu stěžovatelky s jejím strýcem v nyní projednávané věci oproti rozhodování o udělení přechodného pobytu, lze se stěžovatelkou souhlasit, že nejednotné rozhodování v totožných věcech je jevem nežádoucím. To ovšem neznamená, že by "odklon" správního orgánu od předešlého posouzení věci byl bez dalšího nezákonný, či dokonce protiústavní. Určitá nejednotnost při výkladu právních předpisů a pojmů v nich užitých je totiž nejen u správních orgánů, ale i u soudů prakticky nevyhnutelná, a to tím spíše v případě nových právních úprav. Na zákonodárci je, aby tento jev pokud možno minimalizoval, k čemuž slouží zejména rozhodování vrcholných soudních instancí (Nejvyšší správní soud ve správním soudnictví, Nejvyšší soud ve věcech civilních a trestních), jejichž rozhodnutí usměrňují výklad právních předpisů a poskytují nižším soudům a dalším orgánům veřejné moci vodítko, jak v obdobných případech postupovat.

Obdobná situace nastala právě i v otázce výkladu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců, ve znění do 17. 12. 2015, a v něm užitého pojmu "vztah obdobný vztahu rodinnému", který byl sjednocen judikaturou Nejvyššího správního soudu, a to přikloněním se k restriktivnímu výkladu. Správní orgán v projednávané věci judikaturu Nejvyššího správního soudu respektoval, v důsledku čehož rozhodl odlišně od dřívějšího rozhodnutí v jiné stěžovatelčině věci. Takový postup Ústavní soud považuje za ústavně konformní, a to bez ohledu na případnou opětovnou změnu správní praxe, která mohla nastat po vydání napadených správních rozhodnutí a jež měla pro stěžovatelku jen příznivé důsledky.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu