Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 134/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Radomila Štumpy, zastoupeného JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, č. j. -255, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, č. j. -218, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2013, č. j. -183, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 22. 2. 2013, č. j. -183, žalobu na ochranu osobnosti. Dospěl k závěru, že vzhledem k vysokému manažerskému postavení stěžovatele (žalobce) u vedlejší účastnice (zaměstnavatelky) by se dal předpokládat jiný průběh odchodu ze zaměstnání po ukončení pracovního poměru než doprovázení pracovnicí oddělení lidských zdrojů na každém kroku, okamžité vyklizení kanceláře a omezení přístupu do počítače a telefonu, nicméně v konečném důsledku nedošlo i přes dramatické ukončení pracovního poměru k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv stěžovatele.

Vrchní soud v Praze rozhodnutí částečně zrušil a zastavil (výrok I.) pro částečné zpětvzetí žaloby a částečně potvrdil (výrok II.) rozsudkem ze dne 1. 4. 2014, č. j. -218. Výrok II., jímž bylo co do zbytku rozhodnutí potvrzeno, odvolací soud odůvodnil tím, že v postupu zaměstnavatele nelze dovozovat neoprávněný zásah do osobnostních práv, dokonce se neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že by jeho odchod ze zaměstnání proběhl za výrazně dramatických okolností.

Nejvyšší soud nejprve dovolání odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 18. 2. 2015, č. j. -240, neboť stěžovatel nevymezil dosud neřešenou právní otázku podle Toto rozhodnutí ovšem Ústavní soud zrušil nálezem ze dne 1. 10. 2015,

sp. zn.

, neboť jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle d. Dovolacímu soudu vytkl, že se nedostatečně vypořádal s námitkami stěžovatele a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil.

Nejvyšší soud dovolání opět odmítl pro nepřípustnost usnesením ze dne 5. 10. 2016, č. j. -255, s odůvodněním, že nastolená právní otázka - "zda neobvyklý a nerovný postup při předávání pracoviště, vyklízení osobních věcí z pracovního místa, opouštění prostor zaměstnavatele a zamezení možnosti užití osobních dat v elektronických prostředcích zaměstnavatele, prováděný ihned po ukončení pracovního poměru veřejně, je způsobilý zasáhnout do práva na ochranu osobnosti osoby, se kterou byl pracovní poměr ukončen, především pak do jejího práva na ochranu cti, důstojnosti a dobré pověsti" - je podmíněná pouze konkrétními skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem v projednávané věci. Uvedl, že dovolání by tak bylo přípustné vždy, pokud by v rozhodnutí odvolacího soudu byla aplikována právní norma s relativně neurčitou hypotézou.

Proti výše označeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností. Namítá zásah do práva na osobní čest a dobrou pověst podle a na spravedlivý proces podle d, který spatřuje v tom, že dovolací soud vůbec neposoudil vznesenou právní otázku a dospěl k svévolnému závěru, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, jelikož konstatoval, že dovolání je nepřípustné v případě založení právní otázky na normě s relativně neurčitou hypotézou. Dále namítá, že mu obecné soudy neposkytly ochranu před diskriminací (nerovným zacházením) při skončení pracovního poměru.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona.

Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručeno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na takové spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat zákonnost vydaných soudních rozhodnutí za předpokladu, že jimi nebylo porušeno ústavně zaručené právo či svoboda (srovnej např. usnesení ze dne 5. 8. 2002,

sp. zn.

).

Dovolací soud dospěl opětovně (a přesvědčivě) k závěru, že dovolání stěžovatele není přípustné, neboť vymezená právní otázka je podmíněna konkrétními skutkovými okolnosti, které není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat. Své úvahy a učiněný závěr dovolací soud dostatečně odůvodnil. Rozhodnutí je jasné, srozumitelné, odpovídajícím způsobem se vypořádává s dovolacími námitkami stěžovatele, odkazuje i na relevantní judikaturu týkající se problematiky ochrany osobnostních práv, přitom se Nejvyšší soud řídil závazným právním názorem vyjádřeným v předchozím zrušujícím nálezu Ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že bylo dovolání shledáno jako nepřípustné, nebyla ani meritorně posouzena nastolená právní otázka - takový postup je předpokládaný samotným a nelze v něm shledat nic protiústavního.

Nejvyšší soud nepostupoval svévolně (či extrémně v rozporu s principy spravedlnosti), pokud (jen) v konkrétně posuzované věci uvedl, "že by dovolání bylo vždy přípustné, pokud by v rozhodnutí odvolacího soudu byla aplikována právní norma s relativně neurčitou hypotézou." Použitý argument stěžovatele a contrario mění význam uvedeného a nelze na něj přistoupit. Nejvyšší soud pouze vyloučil automatický přezkum, o nějž usiloval stěžovatel, v odůvodněných případech jej však nevyloučil.

Obecné soudy rovněž neupřely stěžovateli ochranu před diskriminací při ukončení pracovního poměru. V řízení pečlivě prováděly dokazování ohledně jeho průběhu, dospěly k závěru, že ze strany zaměstnavatele nebylo neoprávněně zasaženo do osobnostních práv stěžovatele a svá rozhodnutí důsledně a řádně odůvodnily. Se stěžovatelem nebylo zacházeno nerovným způsobem, navíc zvolený přístup částečně odpovídal citlivosti údajů, k nimž měl stěžovatel přístup, a také obsahu dohody o rozvázání pracovního poměru. Stěžovatel nebyl proto dotčen na svých ústavně chráněných právech.

Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu