Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1913/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného Mgr. Alešem Dvorským, advokátem, sídlem Kopečná 11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2016 č. j. -20, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. ledna 2015 č. j. -155 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. září 2014 č. j. -129 za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností dle písm. d) y (dále jen " ") stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2014 č. j. -129, kterým byl uznán vinným trestným činem křivého obvinění podle , 3 písm. c), e) , (dále jen " "), a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon mu byl podle a odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2015 č. j. -155, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016 č. j. -20, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.

2. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že nepravdivě nařkl z přečinu zneužití pravomoci veřejného činitele podle , písmeno b) členy policejní hlídky, kteří proti němu v Brně na Malinovského náměstí důvodně zakročovali pro jeho přestupkové jednání, kterého se před tím dopustil, přičemž proti němu byl použit donucovací prostředek - hmaty, chvaty - a byl sveden na zem, kdy následně tvrdil, že policisté ho při tomto zákroku udeřili do hlavy a při následných převozech na obvodní oddělení Police České republiky, odtud na záchytnou stanici a zpět na oddělení a pak odtud na ulici Příční, ho opakovaně bili, přitom mu zpřetrhali vazy v levém koleně, a také mu vyhrožovali.

II.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel se za prvé zabývá okolnostmi, které samotnému jeho jednání, pro které byl odsouzen, předcházely. V tomto směru tvrdí, že použití donucovacích prostředků proti němu v Brně na Malinovského náměstí bylo nezákonné, neboť policista dle záznamu před užitím donucovacích prostředků uvedl: "nechoďte ke mně tak blízko, nechoďte ke mně tak blízko, jménem zákona Vás vyzývám", ačkoliv správně měl první uvést slova "jménem zákona" a až pak vyzvat stěžovatele k zanechání činnosti.

4. Za druhé, stěžovatel popírá, že by jeho nařčení policistů, že jej při převozech bili, bylo křivé. Nadále tvrdí, že toto jeho obvinění bylo pravdivé, že k tomuto bití došlo, což mají dokládat jeho zdravotní obtíže - v podobě jeho přetrhaných kolenních vazů. K tomuto zpřetrhání kolenních vazů dle stěžovatele došlo uvedeným bitím. Soudy tomuto jeho tvrzení neuvěřily, aniž by však bylo v řízení dostatečně objasněno, jak k tomuto zranění došlo. K posouzení způsobu vzniku tohoto zranění měl být vyžádán znalecký posudek.

5. Za třetí, stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se dostatečně nezabýval jím podaným dovoláním, nýbrž dovolací řízení pojal formalisticky a vyšel z nepřiměřeně restriktivního pojetí dovolacích důvodů. I když uznává, že jeho námitky byly skutkového charakteru, za situace, kdy jde o základní práva a svobody, se jimi měl Nejvyšší soud zabývat.

6. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v , a d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a y. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV.

Vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k věci

8. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti, ti však poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti ní nevyužily.

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud si pro posouzení, zda v daném případě došlo k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, které by bylo důvodem pro věcné projednání ústavní stížnosti, vyžádal od Městského soudu v Brně předmětný spis sp. zn. . Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Co se týče stěžovatelem nastolované otázky, zda před použitím donucovacích prostředků (hmatů a chvatů) proti němu v Brně na Malinovského náměstí mu byla policisty dána dostatečná předchozí slovní výzva, aby zanechal svého jednání, Ústavní soud se k ní nepovažuje za nutné jakkoliv vyslovovat, neboť na závěr o vině či nevině stěžovatele by to nemohlo mít vliv. I kdyby hypoteticky policisté užili hmatů a chvatů bez přiměřené výstrahy, a v tomto směru postupovali chybně, nedávalo by to stěžovateli právo je křivě obvinit.

11. Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů, kdy stěžovatel nadále tvrdí, že byl policisty bit, Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a až 92 y). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

12. Ve věci bylo provedeno řádné dokazování, a závěry obecných soudů se jeví být přesvědčivě podloženy, když na jedné straně jsou zde jasné výpovědi policistů, a na straně druhé výpověď stěžovatele, která již sama o sobě nepůsobí přesvědčivě vzhledem k tomu, že stěžovatel svá tvrzení v průběhu času různě měnil a doplňoval. Usvědčující jsou pro stěžovatele pak bezpochyby i videozáznamy, zachycující jak situaci na Malinovského náměstí, tak následný jeho převoz a další události. Tyto nijak nepotvrzují stěžovatelova obvinění vůči policistům a naopak je z nich zjevné, že stěžovatel se chová neurvale, vulgárně policistům nadává a vyhrožuje jim, zatímco tito se nenechávají vyprovokovat a snaží se jej uklidnit. Pokud jde o zranění kolene, byť k mechanismu jeho vzniku nebyl vypracován znalecký posudek, obecné soudy tuto otázku uvážily, a pokud dospěly k závěru, že nemohlo být způsobeno jím tvrzeným násilným jednáním ze strany policistů, vyšly ze svědeckých výpovědí (včetně hodnocení rozporů ve výpovědi samotného stěžovatele), i lékařských zpráv.

13. Co se týče stěžovatelovy argumentace směřující proti postupu Nejvyššího soudu, Ústavní soud nesdílí stěžovatelův názor, že je úlohou Nejvyššího soudu zabývat se takovými námitkami, jaké v dovolacím řízení uplatnil. Zásah Nejvyššího soudu je samozřejmě na místě ve výjimečných případech extrémního nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními (včetně jejich úplné absence). Pokud by se však přezkum skutkových námitek měl stát běžnou součástí dovolacího řízení, k čemuž by akceptování stěžovatelova názoru nutně vedlo, došlo by k přesunu těžiště dokazování směrem od soudu prvého stupně (u nějž spočívá v současnosti) a tím i k (vzhledem k jejich omezenému uplatňování v dovolacím řízení) oslabení zásad ústnosti a kontradiktornosti řízení. Stěžovatelem navrhovaný výklad by proto ve skutečnosti znamenal krok směrem ke slabším garancím ochrany základních práv a svobod, a nikoliv naopak, jak se zřejmě domnívá.

14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu