Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
95729.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 2428/16
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jana Musila a Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje ve věci ústavní stížnosti R. P., zastoupeného JUDr. Petrem Grobelným, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská tř. 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016, č. j. 8 Tdo 161/2016 -36, a proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. června 2015, č. j. 4 To 85/2015 -399, a Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. ledna 2015, č. j. 4 T 119/2014 -354, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina ").
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku , odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku a osmi měsíců, a dále k peněžitému trestu ve výši 50 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Stěžovateli byla také uložena povinnost zaplatit poškozené 237 018 Kč, se zbytkem pak byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání státního zástupce i stěžovatele Krajský soud v Ostravě zrušil výrok o trestu a nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku a osmi měsíců, jakož i k peněžitému trestu ve výši 50 000 Kč, s alternativním trestem odnětí svobody v trvání dvou měsíců; v ostatním zůstal rozsudek nalézacího soudu nezměněn. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto, následné dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že vychází z judikatury, podle které chyby v dokazování vedou k porušení postulátů spravedlivého procesu. Podle stěžovatele došlo v jeho věci ke kriminalizaci občanskoprávního vztahu, tedy k popření subsidiarity trestní represe při současném svévolném hodnocení důkazů. Následně stěžovatel rekapituluje celé jednání, které mělo být pácháním trestného činu, popisuje a hodnotí jednotlivé kroky všech účastníků občanskoprávního vztahu a předestírá nesprávnost jejich posouzení v trestním řízení; má za to, že jeho jednání bylo nesprávně kriminalizováno, navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a věc soudům vrátil se závazným právním názorem.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Předně konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhý nesouhlas s postupem obecných soudů, které se podle něj věcí neměly vůbec zabývat. Z napadených rozhodnutí i opravných prostředků se podává, že obhajoba stěžovatele byla konstantní a shodná s jeho argumentací v ústavní stížnosti. Otázkou aplikace trestního práva, jakožto mezního nástroje řešení, se obecné soudy zabývaly.
Podle čl. 4 Ústav y ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, což znamená, že kontrola ústavnosti postupu není jen úkolem Ústavního soudu, ale celé soudní soustavy. Také z rozhodnutí v projednávané věci je přitom patrné, že soudy této své povinnosti dostály a tvrzeným rozporem s ochranou principů spravedlivého procesu se zabývaly.
Ústavní soud rozumí nespokojenosti stěžovatele se soudy deklarovanými důsledky jeho jednání, které on sám nepovažuje za protiprávní. Podle čl. 90 Ústav y ČR je to však jen obecný soud, který rozhoduje o vině a trestu za trestné činy, vycházeje přitom z čl. 39 Listin y, podle kterého zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem. V projednávaném případě obecné soudy realizovaly jím svěřenou moc v souladu s čl. 2 odst. 2 Listin y, respektive čl. 2 odst. 3 Ústav y ČR, aniž by přitom stěžovatele zkrátily v jeho zaručených právech způsobem, který předestírá.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí zřejmé, obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu; v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu