Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2264/16

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaj) a Jana Musila - ze dne 17. ledna 2017

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti JUDr. Miloslava Zwiefelhofera, soudního exekutora, se sídlem v Praze 5, Strojírenská 47/18, zastoupeného JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, advokátem, se sídlem v Klatovech, Plánická 171, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. , kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2015 č. j. -77, jímž bylo rozhodnuto o stěžovatelově povinnosti vydat insolvenční správkyni celý výtěžek dražby bez odpočtu nákladů exekuce, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a dále JUDr. Ing. Anety Babincové, insolvenční správkyně, se sídlem v Karviné, Masarykovo náměstí 38, jako vedlejší účastnice řízení.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2015 č. j. -77 se zrušují, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle d a princip vázanosti soudce zákonem podle y.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a řízení před obecnými soudy

1. Stěžovatel JUDr. Miloslav Zwiefelhofer vedl jako soudní exekutor (dále jen "exekutor" nebo "stěžovatel") exekuci na majetek povinné Jany Weissové (dále jen "úpadkyně"), proti níž bylo dne 12. 11. 2014, v průběhu exekučního řízení, zahájeno řízení insolvenční; dne 1. 12. 2014 byla úpadkyni ustanovena insolvenční správkyně JUDr. Ing. Aneta Babincová (dále jen "vedlejší účastnice" nebo "insolvenční správkyně"). V rámci exekučního řízení již dne 1. 10. 2014 provedl exekutor dražbu nemovitých věcí úpadkyně a také vydal dne 26. 8. 2014 a 2. 10. 2014 pravomocné příkazy k úhradě nákladů exekuce ve výši 102 293,40 Kč. Před samotným vydáním čistého výtěžku exekuce do insolvenčního řízení exekutor podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "e. ř.") odpočetl náklady řízení rozvrhovým usnesením ze dne 5. 6. 2015 č. j. 144 EX 462/14-71 a vydal insolvenční správkyni částku 480 036,60 Kč.

2. Proti tomuto usnesení soudního exekutora se insolvenční správkyně odvolala a odvolací soud usnesením ze dne 29. 10. 2015 č. j. -77 rozhodnutí změnil tak, že se insolvenční správkyni vydává celá vymožená částka 582 330 Kč, tedy výtěžek dražby bez odpočtu nákladů exekuce.

3. Exekutor podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, které dovolací soud odmítl, neboť dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu [zejm. s usnesením ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. (R 32/2015)], a neshledal důvody, aby se od právního názoru plynoucího z uvedeného usnesení odchýlil.

II. Ústavní stížnost a vyjádření dalších účastníků

4. Proti usnesením odvolacího soudu a dovolacího soudu podal exekutor ústavní stížnost, v níž uvádí, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Namítá porušení zákazu nucených prací podle , práva vlastnit majetek podle a 4, práva na spravedlivý proces a práva účastníků na rovnost řízení podle d; dále namítá porušení principu vázanosti soudce zákonem podle y.

5. Porušení práva na spravedlivý proces shledává stěžovatel v nedostatečném odůvodnění napadených rozhodnutí postrádajících úvahu, kterou byly soudy vedeny, jakož i v tom, že soudy nerespektovaly zvláštní kogentní právní úpravu § 46 odst. 7 e. ř., z něhož vyplývá i porušení zásady vázanosti soudce zákonem, neboť rozhodovací praxe založená usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. ignoruje citované ustanovení.

6. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že usnesení respektovalo ustálenou judikaturu, a v dalším odkázal na disent k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016

sp. zn.

(N 166/82 SbNU 609), který se týkal obdobné věci. Navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.

7. Nejvyšší soud považuje své rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání za správné, neboť napadené usnesení bylo v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a nebyl důvod, aby se v této věci od své praxe odchýlil.

8. Insolvenční správkyně (vedlejší účastnice) se ke stížnosti nevyjádřila.

9. V replice stěžovatel uvádí, že neshledává žádné zásadní skutečnosti, ke kterým by bylo vhodné se vyjádřit, jelikož tvrzenému porušení ústavních práv se účastníci řízení ve svých vyjádřeních vůbec nevěnují.

10. Ústavní soud si pro potřeby řízení vyžádal u stěžovatele kompletní elektronický spis vedený pod sp. zn. , z něhož při rozhodnutí také vycházel.

III. Podmínky řízení

11. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel je v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " ") zastoupen advokátem. Stížnost není nepřípustná ve smyslu , neboť exekutor vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

12. Fyzická osoba vykonávající pravomoci soudního exekutora je v tomto případě aktivně legitimovaná k podání ústavní stížnosti podle , čímž se Ústavní soud podrobně zabýval již v nálezu ze dne 6. 9. 2016

sp. zn.

(viz výše), ve kterém (mj.) uvádí: "[Jestliže] napadené rozhodnutí zasáhlo exekutora ve sféře jeho činnosti ... jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, konkrétně pravomocným rozhodnutím v řízení, v němž sice exekutor nevystupoval jako účastník, ale jímž bylo zasaženo do jeho oprávněných zájmů ..." jako podnikatele.

13. O ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud bez nařízení ústního jednání, neboť v intencích věty první dospěl k závěru, že by při něm nebylo možné očekávat další objasnění věci.

IV. Posouzení ústavní stížnosti

14. Ústavní soud připomíná, že se již dříve věcně obdobnou ústavní stížností zabýval, a proto v podrobnostech odkazuje na svůj nález ze dne 6. 9. 2016

sp. zn.

(N 166/82 SbNU 609). V posuzované věci dochází pouze k potvrzení právních názorů a závěrů v dřívějším nálezu vyjádřených, a to mj. s ohledem na skutečnost, že nejen u Ústavního soudu nyní probíhá velké množství podobných řízení.

15. Ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu zní: "Je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace dědictví do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty."

16. Znění výše uvedeného ustanovení bylo schváleno v návaznosti na přijetí , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), a zakotvuje určitý postup (nejen) pro případ souběhu insolvenčního a exekučního řízení. Exekutor si smí z částky vymožené v rámci exekuce ponechat (odpočíst) náklady exekuce a do insolvenčního řízení vydat toliko tzv. čistý výtěžek exekuce.

17. Stávající rozhodovací praxe obecných soudů vycházející z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. je protiústavní, jelikož při výkladu kolidujících právních norem soudy nepostupují v souladu s obecnými výkladovými pravidly. Svůj odklon přitom nedostatečně odůvodňují, čímž se dopouští zakázané svévole, což se stalo i v této věci - především se to týká kolize a e. ř. Lze uzavřít, že vztah mezi těmito ustanoveními je vztahem obecné, dřívější právní úpravy podle a zvláštní, pozdější kogentní právní úpravy podle exekučního řádu. Obecné soudy dostatečně neodůvodnily, proč neaplikovaly zvláštní, pozdější kogentní normu, a dopustily se tak nepřípustné svévole, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces a princip vázanosti soudce zákonem.

18. Z pohledu Ústavního soudu je navíc podstatné, že dražba nemovitých věcí byla exekutorem provedena v této věci ještě před zahájením insolvenčního řízení a veškeré náklady vnikly v době, kdy exekutor nemohl ani předpokládat budoucí insolvenční řízení. Exekutor byl v legitimním očekávání, že za odvedenou práci obdrží odměnu, a pozdější insolvenční řízení na tom nic nemění.

V. Závěr

19. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a princip vázanosti soudce zákonem, jelikož obecné soudy nerespektovaly kogentní normu § 46 odst. 7 e. ř. Napadená rozhodnutí jsou nedostatečně zdůvodněná a v konečném důsledku svévolná, stejně jako rozhodovací praxe založená usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. .

20. Obecné soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle § 46 odst. 7 e. ř. tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce. Účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se nestávají součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení.

21. S ohledem na výše popsané porušení základních práv stěžovatele na spravedlivý proces zaručených d a porušení principu vázanosti soudce zákony ve smyslu y Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení zrušil.

22. K nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016

sp. zn.

(N 123/82 SbNU 25) je potřebné uvést, že posuzuje skutkově odlišnou situaci, neboť exekutor uplatnil svou pohledávku na náhradu nákladů exekuce až po skončení insolvenčního řízení - oddlužení povinného, ačkoliv ji měl uplatnit nejpozději v jeho průběhu přihlášením podle , tak aby byl naplněn smysl a účel institutu oddlužení. V nyní posuzované věci se ovšem jedná o možnost exekutora odpočítat z exekučně vymožené částky náklady řízení, které mu vznikly, a vydat do zahájeného insolvenčního řízení pouze "čistý" výnos exekuce.