Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2100/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Mgr. Miroslava Špadrny, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. dubna 2016, č. j. -675, ve znění opravného usnesení ze dne 12. května 2016, č. j. -684, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2015, č. j. -593, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v a v d (dále jen " "), jakož i v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem ze dne 17. června 2014, č. j. -527, Obvodní soud pro Prahu 5 zastavil řízení ohledně zaplacení částky 1 389 320 Kč (výrok I.), zamítl žalobu stěžovatele o náhradu škody ve výši 130 750 Kč s příslušenstvím (výrok II.), uložil mu povinnost nahradit náklady řízení 1. žalovanému 412 649 Kč (výrok III.) a 2. žalovanému 343 026 Kč (výrok IV.). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze shora citovaným rozsudkem potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost nahradit prvnímu žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 8 034,40 Kč (výrok II.), ve vztahu druhého žalovaného a žalobce pak nikomu nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). O následném dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením, jímž odmítl dovolání proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen výrok ve věci samé (výrok I.), výrok rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen výrok o nákladech řízení mezi žalobcem a druhým žalovaným změnil tak, že nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Opravným usnesením Nejvyšší soud opravil zjevnou chybu v záhlaví svého původního usnesení.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba o náhradu škody, kterou utrpěl v jím nevyvolaném konfliktu při úředním jednání na finančním úřadu dne 25. března 1998. Popsal okolnosti střetu i následná řízení; v trestním řízení byl stěžovatel zproštěn obžaloby. Žaloba byla zamítnuta s tím, že v občanskoprávním řízení nelze při neunesení důkazního břemene aplikovat zásadu in dubio pro reo. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně popsal okolnosti vlastního konfliktu a své hodnocení věci. Rovněž má za to, že mu byl odepřen přístup k soudu, neboť Nejvyšší soud se odmítl meritorně zabývat jeho projednatelnými návrhy, například přikázáním věci jinému odvolacímu soudu. Stěžovatel dále uvedl, že si je vědom postavení a účelu Ústavního soudu, který se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li porušení procesních principů, například extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry; zná příslušnou judikaturu, je však přesvědčen, že v jeho případě právě taková situace nastala, a je tedy na místě, aby Ústavní soud v jeho věci zrušil napadená rozhodnutí.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. , dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ze spisu nalézacího soudu je patrné, že stěžovatel spor řešil rozsáhlou žalobou, jež byla rozčleněna, a jednotlivé její části byly projednány v samostatných řízeních - předmětem napadené věci bylo posouzení žaloby o náhradu škody; jednání v této věci bylo opakovaně odročeno a v jeho průběhu vzal stěžovatel částečně žalobu zpět. Následně soud rozhodl zamítavým rozsudkem, který odvolací soud potvrdil. Jakkoliv stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje svoji nespokojenost s rozhodovací činností soudů, nelze v jejich postupu shledat jím tvrzené extrémní vybočení z pravidel spravedlivého procesu. Soudy v řízení dospěly k jinému právnímu závěru než stěžovatel a jeho právní hodnocení věci je pouhou polemikou s rozhodnutími. Neshledal-li Nejvyšší soud důvodnost některých námitek stěžovatele a dostatečně odůvodnil, proč k takovému závěru dospěl, ani zde není možné shledat tvrzené pochybení, natož v extrémní míře.

Podle y, respektive y ČR, lze státní moc uplatňovat jen v mezích, případech a způsobem, který zákon stanoví, což soudy zcela respektovaly a naplnily svými rozhodnutími. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že jejich postupem mohlo dojít ke zkrácení v právu na spravedlivý proces ( y) či na zákonného soudce ( y), jak v ústavní stížnosti uvádí. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení písmeno a) proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu