Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2439/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Bohumila Grábla, zastoupeného Mgr. Danielem Slavíkem, advokátem, sídlem Stroupežnického 2324/26, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2015 č. j. -154, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2014 č. j. -123 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. května 2013 č. j. -74, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a JUDr. Jana Pösla, advokáta, sídlem Tržiště 369/7, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle písm. a) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení a d (dále jen " ").

2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 7. 5. 2013 č. j. -74 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal po vedlejším účastníkovi jako žalovaném zaplacení částky 2 miliony Kč jako náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že vedlejší účastník v rozporu se zněním smlouvy o úschově nevyplatil stěžovateli tuto částku a nedodržel tak smluvní podmínky (výrok I.). Obvodní soud dále stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradu nákladů řízení částku 220 516 Kč (výrok II.).

3. V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud hodnotil smlouvu o převzetí finančních prostředků do advokátní úschovy jako smlouvu o úschově podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), přičemž tuto smlouvu posoudil jako neplatnou, neboť odporuje dobrým mravům ve smyslu a dále z důvodu nedostatku projevu vůle složitele Jana Salajky uzavřít smlouvu o koupi nemovitosti, když nedisponoval finančními prostředky. Obvodní soud vzal za prokázané, že jednáním vedlejšího účastníka škoda stěžovateli nevznikla, neboť vedlejší účastník jako schovatel udělal veškeré kroky ve smyslu k tomu, aby ke škodě nedošlo a předmětnou částku ochránil tak, aby nebyla zneužita neoprávněnými osobami, a proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání.

4. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 4. 2014 č. j. -123 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 50 396 Kč (výrok II.).

5. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom směru, že smlouva je absolutně neplatná pouze s tím, že šlo o trojstrannou "smlouvu svěřeneckou" uzavřenou podle . Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že smlouva nejen že odporovala dobrým mravům ve smyslu , ale byl zde i nedostatek vážnosti projevu vůle Jana Salajky jakoukoli smlouvu o koupi nemovitosti uzavřít, když nedisponoval finančními prostředky. Za tohoto stavu je podle odvolacího soudu smlouva absolutně neplatná podle . Neplatnost smlouvy nebyla způsobena jednáním vedlejšího účastníka, který ji sepsal, ale výlučně jednáním Jana Salajky. Vedlejší účastník si podle odvolacího soudu počínal zcela v souladu s , podle kterého je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a životním prostředí. Vedlejší účastník podle názoru odvolacího soudu učinil vše pro to, aby majetek společnosti OSIN Financial, a. s. ochránil. Z uvedeného odvolací soud dovodil, že odpovědnost vedlejšího účastníka není v tomto případě dána. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání.

6. Usnesením ze dne 26. 5. 2015 č. j. -154 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podané proti rozsudku městského soudu jako nepřípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů, odmítl (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (výrok II.).

7. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel v rozporu s v dovolání nevymezil, v čem se odvolací soud při řešení právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí závisí, měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně zda a která právní otázka ještě nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně anebo má-li být posouzena jinak. V dovolání, jehož přípustnost se řídí dle , je povinností dovolatele vymezit, které z hledisek uvedených v považuje za splněné ( ), tomu však stěžovatel podle Nejvyššího soudu nedostál.

II. Argumentace stěžovatele

8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že ať již byla předmětná smlouva platně uzavřena, či nikoliv, nebo zda bylo některé ustanovení neplatné, byl vedlejší účastník povinen vrátit peněžní prostředky původní straně smlouvy, nikoliv třetí straně, která projevila o peněžní prostředky "zájem" prostřednictvím několika dopisů. Stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014 č. j. , ve kterém se uvádí, že "vícestranné právní vztahy založené tzv. svěřeneckou smlouvou jsou innominátní kontrakty ve smyslu uzavírané stranami závazkového právního vztahu (zde účastníky smlouvy o dílo podle a násl. ) a subjektem, jehož prostřednictvím strany plní vymezené právní povinnosti (zde úhrada ceny díla). Účelem svěřenecké smlouvy je zvýšená ochrana subjektivních práv a povinností účastníků hmotněprávního vztahu (zhotovitele a objednatele). Dlužník (objednatel) se jistí tím, že jeho závazek ze smlouvy o dílo při splnění předpokladů sjednaných ve svěřenecké smlouvě zanikne a že případné nesplnění povinnosti převést peněžní prostředky z vázaného účtu svěřeneckého správce na bankovní účet zhotovitele nebude mít pro něho žádné důsledky; věřitel (zhotovitel) pak zajišťuje své právo na výplatu peněžních prostředků od "nestranné" a "důvěryhodné" osoby, na níž se oba účastníci závazkového právního vztahu shodli".

9. Soudy podle stěžovatele nevzaly v úvahu otázku způsobené škody a zabývaly se pouze škodou, kterou by vedlejší účastník mohl způsobit společnosti OSIN Financial, a. s., kdyby jí peníze nevyplatil. Soudy se však podle stěžovatele vůbec nezabývaly otázkou, kdy vedlejší účastník stěžovateli škodu způsobil, když jako nestranná a důvěryhodná osoba a navíc advokát sepsal smlouvu, která byla dle soudů neplatná, příp. částečně neplatná. Vedlejší účastník zcela prokazatelně způsobil škodu, když jako advokát sepsal smlouvu, která byla dle soudů relativně, příp. absolutně neplatná, přesto soudy několikrát vyslovily, že škoda nebyla způsobena a že vedlejší účastník postupoval s řádnou péčí; to vše za situace, kdy při sepisu této smlouvy měl prostředky již na svém speciálním "svěřeneckém účtu", což ověřil.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem, posouzení přípustnosti

ústavní stížnosti

10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až a ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je přípustná ( a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

11. Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda ve vztahu k napadenému rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu byly splněny všechny procesní předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti stanovené a dospěl k závěru, že tomu tak není.

12. Dle je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( ); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení ( ).

13. V předmětné věci Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle odmítl, neboť dospěl k závěru, že předpoklady přípustnosti dovolání podle nejsou splněny (viz bod 7). Stěžovatel tedy vlastním jednáním způsobil, že jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

14. S ohledem na výše uvedené posoudil Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti napadenému rozsudku městského soudu a proti rozsudku obvodního soudu jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval, když proti rozsudku městského soudu bylo přípustné dovolání, které však stěžovatel neuplatnil řádně.

IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti

15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

16. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i řízení jemu předcházející a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k tomuto usnesení zjevně neopodstatněná.

17. Stěžovatel v ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu konkrétní námitky neuplatnil.

18. V souzené věci Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle odmítl, neboť dospěl k závěru, že předpoklady přípustnosti dovolání podle nejsou v předmětné věci splněny, neboť stěžovatel v rozporu s v dovolání nevymezil, v čem se odvolací soud při řešení uvedených právních otázek, na nichž napadené rozhodnutí závisí, měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně zda a která právní otázka ještě nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena či je rozhodována rozdílně anebo má-li být posouzena jinak.

19. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními . Postup Nejvyššího soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci Nejvyššího soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými.

20. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté y, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

V.

21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; ústavní stížnost proti napadenému rozsudku městského soudu a proti rozsudku obvodního soudu Ústavní soud podle odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu