Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
95770.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 4108/16
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jana Musila a Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. J. L. J., zastoupeného JUDr. Vladimírou Pajerovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, č. j. 12 Co 293/2016 -854, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 2. 2016, č. j. 41 P 72/2013 -768, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl rozsudkem ze dne 25. 2. 2016, č. j. 41 P 72/2013 -768, návrh stěžovatele na změnu rozhodnutí o výchově jeho nezletilého syna - stěžovatel se domáhal nařízení střídavé péče. Rozhodnutí soud odůvodnil tím, že střídavá péče není v nejlepším zájmu nezletilého; komunikaci mezi rodiči považuje za velmi špatnou, jejich vztah je negativní, vyostřený a nepřátelský. Zejména stěžovatel nehodlá ustoupit od svého negativního přístupu k matce nezletilého syna, zasílá zaměstnavateli matky a přátelům emaily s nevhodným obsahem. Stěžovatel řádně neplní svoji vyživovací povinnost, ač je finančně velmi dobře zabezpečen, navíc dlouhodobě podniká mimo území České republiky a velkou část roku pobývá v zahraniční - z tohoto důvodu ani nevyužívá dříve soudem stanovené termíny styku se synem. V řízení nebyly prokázány skutečnosti odůvodňující změnu výchovy nezletilého dítěte.
Městský soud v Praze rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 12 Co 293/2016 -854, s odůvodněním, že v řízení nebyla prokázána zásadní změna v poměrech nezletilého. Nezletilý žije ve stabilním prostředí u matky, jejíž péče je více než dobrá, nevykazuje žádné nedostatky. K tomu nezletilý trpí poruchou pozornosti, pročež potřebuje klidné a stabilní prostředí; u otce není jisté, zda by tyto požadavky byl schopen naplnit. Soud konstatoval, že je v nejlepším zájmu nezletilého dítěte, aby v tomto případě zůstal ve výlučné péči matky.
Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatel (otec) brání včasnou ústavní stížností. Namítá zásah do práva na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 , na výchovu dítěte podle čl. 32 odst. 4 a do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Obecné soudy dále podle něj porušily zásadu rovného přístupu (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobo d) a nedodržely princip vázanosti soudu zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústav y.
Porušení uvedených práv spatřuje stěžovatel v tom, že obecné soudy svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, preferovaly v řízení matku nezletilého dítěte na úkor stěžovatele, odepřely mu možnost vychovávat a pečovat o nezletilého syna, přičemž nesprávně vyložily § 909 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , pokud konstatovaly, že nedošlo k podstatné změně poměrů, kterou stěžovatel shledává v tom, že již podniká na území České republiky a je schopen plně pečovat o nezletilého syna.
Stěžovatel podal ústavní stížnost formálně i jako zákonný zástupce za svého nezletilého syna. Vzhledem k povaze předchozího řízení a obsahu ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za navrhovatele pouze otce ("stěžovatele").
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu zákon o Ústavním soudu "). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu .
Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno jakékoliv tvrzené ústavně chráněné právo stěžovatele. Obecné soudy věnovaly věci dostatečnou pozornost, přičemž náležitě zjistily skutkový stav, který přiléhavě právně zhodnotily; své úvahy přitom jasně, srozumitelně a logicky odůvodnily. V předchozím řízení bylo bezpečně prokázáno, že v případě stěžovatele nejsou splněny základní podmínky pro nařízení střídavé péče o nezletilého syna. Stěžovatel podniká v zahraničí, kde i pobývá po značnou část roku, dlouhodobě řádně neplní svoji zákonnou vyživovací povinnost a změnu těchto poměrů v předchozím řízení neprokázal. Ve vztahu k matce nezletilého dítěte stěžovatel jedná v rozporu se zásadami slušného chování, dobrými mravy a není schopen s ní komunikovat; nevyužívá práva na soudem stanovený pravidelný styk se synem. Stěžovatel měl dostatečný prostor se ke všem důkazům a soudem učiněným závěrům vyjádřit, avšak obecné soudy na jeho argumentaci nepřistoupily. Takový postup nelze považovat za protiústavní a opravňující Ústavní soud k vydání kasačního nálezu.
Stěžovatel je ve výkonu svého základního práva na výchovu dítěte omezen zejména s ohledem na způsob života, který vylučuje možnost střídavé péče o syna. Jestliže bylo nezletilé dítě za daných podmínek svěřeno do výlučné péče matky a stěžovateli je upraven styk v dostatečném rozsahu, nelze usuzovat na nespravedlivé upřednostnění matky před otcem a porušení principu rovnosti účastníků řízení.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu