Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3255/16

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Bronislavou Valáškovou, advokátkou se sídlem Smilova 431, Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 6. 2016, č. j. -127, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání směřující proti usnesení soudního exekutora JUDr. Jiřího Štrincla, Exekutorský úřad Jablonec nad Nisou, ze dne 28. 3. 2016, č. j. 090 EX-303/09-108.

2. Tímto usnesením soudní exekutor vydal dražební vyhlášku dle ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2012, na blíže specifikovanou nemovitost. Stěžovatel však namítal, že je vlastníkem této nemovité věci, kdy u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. vedl řízení o vyloučení této nemovité věci z exekuce a jeho žaloba byla dle jeho názoru nesprávně pravomocně zamítnuta, byť zdůrazňoval, že tuto věc nyní projednává Ústavní soud. Proto navrhl, aby dražební jednání bylo zrušeno a aby bylo vyčkáno na rozhodnutí Ústavního soudu o dotčené ústavní stížnosti (resp. o jeho určovací žalobě).

3. Nyní napadeným usnesením krajský soud odvolání stěžovatele odmítl jako odvolání podané neoprávněnou osobou. Ustanovení (ve znění účinném do 31. 12. 2012) sice stanoví, že proti dražební vyhlášce mohou podat odvolání také osoby, které mají k nemovitosti věcné právo. Stěžovatelem tvrzené vlastnické právo však nelze mít dle soudu za prokázané, neboť v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsán povinný v dotčené exekuci, kdy stěžovatel sice své vlastnické právo uplatnil vylučovací žalobou dle ustanovení , ale tato žaloba byla pravomocně zamítnuta. Vedení dalších soudních řízení o určení vlastnictví věci přitom na výsledek řízení o vylučovací žalobě nemůže mít žádný vliv, a proto stěžovatele nelze pokládat za osobu, která má k dotčené nemovité věci věcné právo.

4. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na ochranu majetku zaručené d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces ve smyslu a y. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že je vlastníkem nemovitosti určené k dražbě, kdy napadené usnesení údajně vychází z neúplného dokazování a spočívá na nesprávném posouzení věci, protože se soud nezabýval tím, zda je skutečně vlastníkem dotčené nemovité věci a je tedy osobou oprávněnou k podání odvolání. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že účinně odstoupil od smlouvy o převodu předmětné nemovité věci, pročež nemohlo dojít k jejímu převodu, takže povinný v dotčené exekuci není fakticky jejím vlastníkem, ačkoliv je jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Krajský soud se tak měl dle stěžovatele zabývat zjišťováním konkrétních okolností případu, zkoumat původ převáděné nemovité věci a takto měl vyčkat na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci určení vlastnictví, aby měl jistotu, že je zajištěn soulad mezi zapsaným a skutečným stavem. Stěžovatel uzavírá, že krajský soud mu odepřel možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu y a odepřel mu spravedlnost.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud předně konstatuje, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti se v podstatné míře míjí s obsahem nyní napadeného usnesení, neboť směřuje především proti předchozím rozhodnutím soudů o jím podané žalobě k určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti. V této věci však již Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 3. 1. 2017,

sp. zn.

(na které nyní Ústavní soud pro stručnost pouze odkazuje), kterým ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou a ponechal tak nedotčena pravomocná rozhodnutí obecných soudů, z nichž vycházel krajský soud v nyní projednávané věci. V citovaném usnesení I. senát Ústavního soudu výslovně uvedl, že "o kupní cenu stěžovatele nepřipravil formalistický výklad právních předpisů obecnými soudy, nýbrž jeho vlastní nedůsledný postup při uplatňování nároků z kupní smlouvy plynoucích."

8. Takto se tedy nyní rozhodující senát zaměřil pouze na přezkum nyní napadeného usnesení, přičemž neshledal, že by trpělo jakýmikoli právními vadami. Krajský soud totiž jednoznačně uvedl, z jakého důvodu neshledal stěžovatele osobou oprávněnou k podání odvolání, když tento závěr v napadeném usnesení rovněž náležitě odůvodnil (viz s. 5-6). Ústavní soud, který napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje pouze kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva či svobody a jeho úkolem tedy není perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního, proto nemá důvod tyto závěry za dané situace jakkoliv přehodnocovat, neboť plně odpovídají zjištěným skutkovým okolnostem a také dotčeným ustanovením . Nyní rozhodující senát přitom musí odmítnout námitky stěžovatele, že se měl krajský soud zabývat též určením vlastnického práva k předmětné nemovitosti, neboť tato otázka byla předmětem jiného soudního řízení a pokud toto řízení bylo již pravomocně skončeno, postupoval krajský soud správně, pokud plně akceptoval závěry vyslovené v tomto řízení.

9. Pokud stěžovatel namítá, že mu krajský soud neumožnil podání dovolání k Nejvyššímu soudu, musí Ústavní soud vytknout, že takto soud vyšel z dotčených ustanovení a na jeho závěrech nelze shledat jakékoli porušení jeho práv, kdy Ústavní soud musí v této souvislosti připomenout, že z ústavního pořádku České republiky nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Ústavní soud tedy musí odmítnout, že by v dotčené věci bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť pokud krajský soud dospěl k právnímu závěru, který se odlišoval od představ stěžovatele, nelze jeho rozhodnutí považovat za a priori nespravedlivé; pro nalezení spravedlivého řešení je totiž klíčové, zda jeho rozhodování bylo nezávislé a nestranné a zda řádně zvážil přednesené argumenty, což se však v nyní hodnoceném případě stalo.

10. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že v případě stěžovatele nenastala natolik mimořádná situace, že by byl nezbytný jeho derogační zásah. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu