Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3953/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Marie Schaffarzové, zastoupené JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem v Písku, Prokopova 339, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2016 č. j. -91, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. prosince 2015 č. j. -75 a usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 9. října 2015 č. j. -69, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. listopadu 2016, stěžovatelka podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo plynoucí z , 2 a 3 a z d (dále jen "").

2. Okresní soud v Písku usnesením ze dne 9. října 2015 č. j. -69 zastavil řízení o žalobě, kterou stěžovatelka dne 10. února 2015 podala proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice řízení") pro zaplacení částky 76 261 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Tvrzená škoda měla být stěžovatelce způsobena rozsudky soudů ve věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. . Své rozhodnutí odůvodnil okresní soud zjištěním, že stěžovatelka neprokázala uplatnění tvrzeného nároku na náhradu škody u příslušného úřadu ve smyslu

3. K odvolání podanému stěžovatelkou Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, usnesením ze dne 17. prosince 2015 č. j. -75 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud podle , ve znění účinném od 1. ledna 2014, odmítl jako nepřípustné.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že soud prvního stupně nedostatečně splnil svoji poučovací povinnost, když ohledně uplatněného nároku na náhradu škody u příslušného úřadu vznesl na ni pouze dotaz, zda k takovému uplatnění došlo. Stěžovatelce se tak podle jejího názoru nedostalo poučení o tom, že v souladu s ustanovením je uplatnění nároku na náhradu škody obligatorní podmínkou pro následné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Stěžovatelka má za to, že rozhodnutí obecných soudů vybočila z ústavních limitů, neboť svévolně a iracionálně vybočila z množiny možných významů ustanovení procesní právní úpravy a narušila tak hodnotu právní jistoty a s ní spojený princip ochrany legitimních očekávání adresátů této normy. Podle tvrzení stěžovatelky výsledek předmětného soudního procesu jí nezajistil ochranu jejího subjektivního práva a bylo porušené její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, které je zaručeno vě a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen ""). Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že potvrdil ústavně nekonformní výklad odvolacího soudu a nesprávně posoudil právní stránku věci, čímž měl rovněž porušit její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu.

6. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných muy (dále jen "") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (y). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá porušení základního práva nebo svobody.

8. V posuzovaném případě Ústavní soud výše naznačená pochybení neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelka předkládá vlastní představy, jak by měly soudy rozhodovat. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zcela správně konstatoval, že zákonný požadavek na předběžné projednání nároku na náhradu škody u ústředního orgánu je podmínkou pro uplatnění tohoto nároku u soudu, přičemž splnění této podmínky je v řízení povinen prokázat žalobce.

9. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení , Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Nejvyšší soud dovodil, že pokud stěžovatelka uplatnění nároku u příslušného úřadu nedoložila ani v rámci odvolacího řízení, ani nesdělila, co ji v doložení této skutečnosti ve stanovené lhůtě brání, ačkoliv nejpozději z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně byla poučena o relevantní právní úpravě a z ní vyplývajícího důsledku neuplatnění nároku u příslušného úřadu, nelze uzavřít, že by soudy svým postupem jí znemožnily domoci se tvrzeného spravedlivého zadostiučinění.

10. Ústavní soud v minulosti uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005

sp. zn.

(N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.

11. Ústavní soud v projednávané věci nezjistil mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah.

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu