Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3446/16

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora, místem podnikání Evropská 663/132, 160 00 Praha 6, zastoupeného JUDr. Pavlem Truxou, advokátem, se sídlem kanceláře ulice Josefa Knihy 177, 337 01 Rokycany, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2015 č. j. -125, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním adresovaným Ústavnímu soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví určeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dál jen "krajský soud"), neboť jím došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod. Konkrétně stěžovatel uvádí zásah do práva vlastnit majetek zaručeného ustanovením d (dále jen ), a to ve spojení s požadavkem omezení veřejné moci zákonem, jak plyne z ustanovení y a možností stanovit povinnosti pouze zákonem v souladu s ustanovením y. Stěžovatel svůj návrh dále zdůvodňuje zásahem do práva na podnikání ve smyslu y.

Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí obecných soudů a dalších zaslaných dokumentů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti. Usnesením ze dne 13. 10. 2015 č. j. 067 EX 3361/07-114 stěžovatel, jako soudní exekutor, rozhodl, že příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 8. 2015 č. j. 067 EX 3361/07-105 se ruší (výrok I) a dále, že insolvenčnímu správci povinné se po odpočtu nákladů exekuce ve výši 8 343,50 Kč vydává plnění v exekučním řízení ve výši 0 Kč (výrok II). Proti tomuto usnesení, konkrétně proti výroku II, podal insolvenční správce dlužníka (povinné) a současně povinná odvolání, v němž odkázali zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. . Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením shledal odvolání jako důvodná a rozhodnutí soudního exekutora ve výroku II změnil tak, že vymožené plnění ve výši 8 343,50 Kč se vydává insolvenčnímu správci ve prospěch majetkové podstaty dlužníka. V odůvodnění krajský soud uvedl, že ještě před zahájením insolvenčního řízení byla částka 18 819,50 Kč odeslána oprávněnému k uspokojení pohledávky na jistinu a částka 8 343,50 Kč deponována u soudního exekutora pro náklady exekuce. Krajský soud je přesvědčen, že po zahájení insolvenčního řízení je soudní exekutor povinen do majetkové podstaty insolvenčnímu správci vydat všechny věci a práva, které doposud zajistil a sám se jako věřitel se svou pohledávkou přihlásit jako věřitel do insolvenčního řízení. V opačném případě by došlo k nepřípustnému zvýhodňování jednoho z věřitelů.

Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání směřuje proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč. Proto je toto dovolání ve smyslu ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2013, nepřípustné. Stěžovatel závěr Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nijak nezpochybnil a usnesení ústavní stížností nenapadl.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel především zdůrazňuje, že postupoval v souladu se zákonem, s ohledem na zásadu právní jistoty a legitimního očekávání. K vymožení plnění došlo dle jeho tvrzení mnohem dříve, než bylo zahájeno insolvenční řízení, a proto podle stěžovatele toto vymožené plnění nemůže být součástí majetkové podstaty dlužníka. Stěžovatel se přitom odvolává na nález

sp. zn.

ze dne 6. 9. 2016 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databází NALUS - viz http://nalus.usoud.cz). Postup krajského soudu považuje za nespravedlivý, neboť zasáhl do jeho shora uvedených základních práv a svobod. Dle jeho názoru je nespravedlivé a absurdní, pokud by měl vymožené plnění dát insolvenčnímu správci do majetkové podstaty, přičemž k vymožení došlo dlouho před zahájením insolvenčního řízení a náklady exekuce se tak již staly jeho majetkem. Rovněž poukazuje na to, že není důvod, aby insolvenční správce měl odměnu zajištěnu a exekutor nikoli.

Než Ústavní soud věcně přezkoumá ústavní stížností napadaná rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti předpokládané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Mimo jiné také zjišťuje, zda je ústavní stížnost přípustná a zda byla podána ve lhůtě stanovené zákonem.

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele dle ustanovení (ve znění účinném do 31. 12. 2013) jako nepřípustné, neboť se dotýkalo tzv. bagatelní částky. Stěžovatel ve své stížnosti tento závěr Nejvyššího soudu nijak nenapadl. V souladu s ustanovením a 4 lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem zákon rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Dále stanoví, že pokud byl mimořádný opravný prostředek odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůty stanovené jsou prekluzivní a jejich uplynutím zaniká subjektivní procesní právo k podání ústavní stížnosti. Pokud právo zanikne, Ústavní soud stížnost bez jednání odmítne.

Usnesení krajského soudu bylo stěžovateli doručeno, jak uvádí v ústavní stížnosti, dne 29. 12. 2015 a k podání ústavní stížnosti došlo až dne 17. 10. 2016. Na tom nic nemění rozhodnutí o dovolání, neboť toto dovolání nebylo ze zákona přípustné a rozhodnutí o nepřípustnosti nijak nezáleželo na úvaze Nejvyššího soudu. K podání ústavní stížnosti proto došlo až po marném uplynutí lhůty k podání ústavní stížnosti.

Z výše uvedených důvodů ve smyslu ustanovení proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2017

Milada Tomková v. r.

soudkyně zpravodajka