Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2215/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Wildta, Ph.D, advokáta, se sídlem Bohuslava Martinů 1038, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Vítem Biolkem MBA, advokátem, se sídlem Bohuslava Martinů 1038, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2016 č. j. -176 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2014 č. j. -168, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, protože jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na zákaz nucených prací nebo služeb dle d (dále jen " ").

2. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "Okresní soud") usnesením ze dne 23. 6. 2010, které nabylo právní moci dne 24. 7. 2010, nařídil prodej podniku společnosti KRIF, spol. s. r. o. (dále jen "povinná") a zároveň byl stěžovatel ustanoven správcem podniku povinné. Následně Okresní soud výkon rozhodnutí dne 20. 12. 2010 zastavil a přiznal stěžovateli odměnu za výkon správce a náhradu hotových výdajů vůči oprávněné v celkové výši 68 793 Kč.

3. Oprávněná podala proti tomuto usnesení odvolání ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "Krajský soud") co do výroku o náhradě odměny a výdajů vůči stěžovateli. Krajský soud v usnesení ze dne 19. 9. 2011 výrok Okresního soudu změnil tak, že odměnu a náhradu hotových výdajů byla povinna stěžovateli uhradit povinná. V mezidobí ovšem Krajský soud usnesením ze dne 24. 3. 2011 zjistil úpadek povinné, stanovil insolvenčního správce a určil lhůtu pro uplatnění pohledávek do 23. 4. 2011. Stěžovatel tak nestihl uplatnit pohledávku z titulu pravomocného rozhodnutí Krajského soudu, protože lhůta pro uplatnění pohledávek uplynula ještě před vyhlášením usnesení o povinnosti povinné uhradit stěžovateli pohledávku.

4. Stěžovatel uplatnil pohledávku u insolvenčního správce povinné jako pohledávku za majetkovou podstatou. Ze spisu vyplývá, že stěžovatel kontaktoval insolvenčního správce nejprve telefonicky a poté insolvenčnímu správci zaslal dne 12. 9. 2013 dopis, ve kterém ho žádal o zaplacení částky jako pohledávky za podstatou. Insolvenční správce mu však dopisem ze dne 20. 9. 2013 odmítl částku zaplatit, neboť tuto pohledávku není možné podřadit pod taxativní výčet dle a , , ve znění pozdějších předpisů. Nejedná se tedy o pohledávku za majetkovou podstatou ani o pohledávku postavenou na roveň pohledávce za majetkovou podstatou a tuto pohledávku nelze uplatnit po uplynutí lhůty. Zároveň stěžovateli insolvenční správce sdělil, že výtěžek ze zpeněžení majetku povinné nepostačuje k plnému uspokojení pohledávky.

5. Stěžovatel poté podal dne 24. 9. 2013 k Okresnímu soudu žádost na úhradu odměny a nákladů vůči státu. Okresní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014 žádost stěžovatele zamítl. Okresní soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že o náhradě odměny i výdajů už dříve rozhodl Krajský soud a řízení je tak zatíženo překážkou věci rozhodnuté.

6. Stěžovatel proti tomuto usnesení podal odvolání ke Krajskému soudu. Krajský soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Podle Krajského soudu Okresní soud sice nesprávně posoudil vadu řízení, avšak meritorně rozhodl správně. Pro přiznání náhrady státem totiž chybí zákonné zmocnění. Odmítl tak analogicky použít , o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Soud odmítl aplikovat ustanovení o náhradě odměny a výdajů insolvenčního správce vůči státu při nemožnosti náhrady z majetkové podstaty nebo z nákladů řízení, protože stěžovatel se ve skutečnosti této pohledávky domáhat měl a mohl. Mohl totiž uplatnit pohledávku u insolvenčního správce ve lhůtě k tomu stanovené insolvenčním soudem, pokud tak neučinil, nevyužil svoje právo na náhradu odměny a nákladů a podmínka pro použití tohoto ustanovení odpadá.

7. Stěžovatel proti tomuto usnesení Krajského soudu podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud poté napadeným usnesením dovolání zamítl. Nejvyšší soud se ztotožnil s právním posouzením Krajského soudu.

II. Argumentace stran

8. Stěžovatel namítá, že napadená usnesení zasáhla do jeho práva na zákaz nucených prací dle y. V jejich důsledku totiž vznikl faktický stav, kdy byl stěžovatel nucen provést službu v podobě výkonu funkce správce podniku bez jakékoliv odměny a náhrady hotových výdajů. Byl tak porušen zákaz nucených prací, neboť dle stěžovatele mu za tento výkon práce náleží odměna.

9. Soudní moc stěžovateli znemožnila domáhat se odměny, protože se stěžovatel řídil rozhodnutím Okresního soudu, které určilo, že odměnu a výdaje má zaplatit oprávněná. Z důvodu dobré víry ve správnost rozhodnutí stěžovatel neuplatnil pohledávku na zaplacení odměny a nákladů u povinné. Toto nelze přičítat k tíži stěžovatele, protože tak postupoval s ohledem na presumpci správnosti individuálního aktu, vydaného státem.

10. Obecné soudy pak měly per analogiím použít ustanovení § 8 Vyhlášky, protože tím, že postupoval v dobré víře, mu bylo znemožněno domáhat se náhrady odměny a nákladů na povinné i na oprávněné.

11. Stěžovatel poukazuje rovněž na to, že soudy se zabývaly pouze použitím analogie zákona, nikoliv analogie práva, tedy použitím obecných právních zásad. Také nesouhlasí s názorem, že měl svoji pohledávku přihlásit k insolvenčnímu správci a tím pádem pohledávka byla fakticky vymahatelná. Dle stěžovatele bylo znemožněno, aby se domohl svého práva jinak a použití analogie je pak jedinou možností, jak chránit jeho základní práva v podobě práva na zákaz nucených prací.

12. Okresní soud i Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázaly na odůvodnění uvedené v napadeném usnesení Nejvyššího soudu a navrhly ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

13. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti konstatoval, že smyslem této ústavní stížnosti je pouze polemika se závěry, které vyplývají z podústavního práva. Nejvyšší soud poukázal na roli Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, nikoliv pouhé zákonnosti. Pohledávku stěžovatel měl a mohl přihlásit u insolvenčního správce. Zvláště pokud existovala lhůta pro uplatnění pohledávek, a to s ohledem na právní vzdělání stěžovatele, které vylučuje, že by mohl presumovat správnost rozhodnutí, proti kterému bylo podáno odvolání a má zjevné vady. Připomíná, že i kdyby tento názor neobstál, náhradu by měl stěžovatel žádat nikoliv z titulu analogického použití Vyhlášky, ale z titulu náhrady škody způsobenou nezákonným soudním rozhodnutím dle , o odpovědnosti škodu při výkonu veřejné moci, ve znění pozdějších předpisů.

III. Hodnocení Ústavního soudu

14. Ústavní soud v prvé řadě musí zodpovědět otázku, zda výkon funkce správce podniku spadá pod výkon práce nebo služby dle y. Tedy zda výkon této funkce nelze podřadit pod výluku dle písm. d) y. Toto ustanovení vylučuje zákaz nucených prací pro jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých. Jedná se tedy o takový výkon práce a služby, který nevyžaduje souhlas osoby, která výkon práce nebo služby provádí.

15. Správce podniku se zásadně vybírá ze seznamu insolvenčních správců [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")]. Osoba ustanovená soudem může odmítnout výkon této funkce jen, pokud jsou k tomu dány důležité důvody, které je oprávněn posoudit soud. Výjimečně pak může soud ustanovit jako správce podniku i osobu, která splňuje zákonné podmínky, ale není osobou zapsanou do seznamu insolvenčních správců. V takovém případě je nutný souhlas takové osoby. V obou případech se pro toto jednání vyžaduje souhlas. U osob zapsaných do seznamu insolvenčních správců se potom dovozuje implicitní, předem daný souhlas. Shodně se svou judikaturou tedy Ústavní soud konstatuje, že není dána podmínka pro naplnění písm. d) y a správce podniku tedy má právo na zákaz nucených prací nebo služeb v rámci výkonu této funkce [srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.) a nález

sp. zn.

ze dne 25. 10. 2005 (N 203/39 SbNU 133; 195/2006 Sb.)].

16. Současně Ústavní soud uznává, že z hlediska zásad materiálního právního státu a důvěry ve správnost individuálních aktů veřejné moci není žádoucí, pokud soud prvního stupně dá povinnost zaplatit pohledávku jednomu subjektu, soud druhého stupně přizná tuto povinnost druhému subjektu, v době rozhodnutí o odvolání je zjištěn úpadek druhého subjektu a lhůta pro uplatnění pohledávky tak uplyne před vyhlášením rozhodnutí soudu druhého stupně. V posuzovaném případě však dle názoru Ústavního soudu existují právní nástroje, v rámci kterých se stěžovatel mohl svých práv domáhat. Stěžovatel se měl pokusit nadále uplatňovat pohledávku u povinné, tak jak rozhodl soud druhého stupně. Pokud v korespondenci s insolvenčním správcem trval na uznání pohledávky jako pohledávky za majetkovou podstatou nebo pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, které je možné vymáhat kdykoliv po rozhodnutí o úpadku ( a ), nelze to chápat jako vyčerpávající postup v případě uplatňování pohledávky u povinné. Stěžovatel měl možnost podat přihlášku k insolvenčnímu soudu dle . V případě, že by soud shledal, že tato přihláška je podána opožděně, usnesením by tuto přihlášku odmítnul. Dle je proti tomuto usnesení přípustné odvolání, kdy je k podání odvolání legitimován právě přihlášený věřitel.

17. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatel měl na základě pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu nejprve vymáhat pohledávku u povinné a vyčerpat tak všechny procesní prostředky, které mu byly k dispozici. Ústavní soud nemůže předjímat rozhodnutí obecných soudů o opožděné přihlášce. Nelze však vyloučit, že za takto mimořádných skutkových okolností by byla pohledávka stěžovatele uznána za přihlášenou.

18. Z ústavní stížnosti stěžovatele a jeho korespondence s insolvenčním správcem se zdá, že hlavním důvodem, proč stěžovatel svou pohledávku nakonec v insolvenčním řízení neuplatňoval, bylo sdělní insolvenčního správce, že majetek úpadce stejně na uspokojení pohledávek nepostačuje. Nicméně tato skutečnost není důvodem, proč by měl náklady stěžovatele hradit stát. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že nelze považovat za protiústavní, pokud správce podniku v konečném důsledku odměnu a náhradu hotových výdajů nezíská. Riziko spojené s vymáháním odměny za provedenou práci je vyvažováno jinými výhodami, v tomto případě monopolním postavením na provádění činnosti správce [viz nález

sp. zn.

ze dne 25. 10. 2005 (N 203/39 SbNU 133; 195/2006 Sb.)].

19. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. prosince 2016

David Uhlíř, v. r.

předseda senátu