Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3730/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti Progres Partners Advertising, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, zastoupené Mgr. Janem Balarinem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, č. j. -160, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2014, č. j. -133, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, č. j. -106, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 11. 9. 2013, č. j. -106, žalobu stěžovatelky o zdržení se nekalosoutěžního jednání. Učinil tak s odůvodněním, že stěžovatelka (žalobkyně) neprokázala svá tvrzení o tom, že by vedlejší účastnice (žalovaná) zneužila ve svůj prospěch její obchodní tajemství - databázi klientů a kontaktů. Stejně tak neprokázala, že by smluvní vztah mezi stěžovatelkou a jejím obchodním partnerem zanikl v důsledku nekalého jednání vedlejší účastnice, jíž nelze uložit povinnost zdržet se organizování sporného veletrhu, neboť právo volby organizátora má v tomto ohledu držitel licence - bývalý smluvní partner stěžovatelky, rakouská společnost, která si pro tyto účely vybrala vedlejší účastnici namísto stěžovatelky. Nalézací soud také poukázal na možnost bránit se vůči jednání bývalého společníka (jednatele) a zaměstnance jinými procesními prostředky, např. společnickou žalobou o náhradu škody podle , obchodního zákoníku, a to i v případě neoprávněného převedení telefonních čísel bývalým jednatelem stěžovatelky.

Vrchní soud v Praze rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 16. 6. 2014, č. j. -133, s odůvodněním, že byl řádně zjištěn skutkový i právní stav věci - vytýkané jednání vedlejší účastnice nevyhodnotil jako v rozporu s pravidly hospodářské soutěže.

Nejvyšší soud dovolání částečně zamítl a částečně odmítl rozsudkem ze dne 31. 8. 2016, č. j. -160, s odůvodněním, že stěžovatelka vymezila předpoklady přípustnosti dovolání podle jen ohledně jeho části - zdržení se pořádání veletrhu. V tomto směru bylo dovolání zamítnuto, co do zbytku odmítnuto. Dovolací soud zhodnotil, že pořádání veletrhu není v případě vedlejší účastnice nekalým jednáním, které by bylo možné zakázat; mohlo by být jen důsledkem jiné předchozí, v řízení neprokázané, nekalé praktiky vedlejší účastnice.

Proti výše uvedeným rozhodnutím se stěžovatelka brání ústavní stížností, navrhuje, aby je Ústavní soud nálezem zrušil a věc vrátil obecným soudům k dalšímu řízení. Namítá zásah do práva na podnikání podle a do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle d.

Porušení práva na podnikání spatřuje v tom, že vůči nekalému jednání vedlejší účastnice neexistuje žádná účinná obrana. Zásah do práva na soudní ochranu shledává v tom, že obecné soudy žalobní návrh zamítly a odkázaly stěžovatelku na jiné prostředky ochrany práv; fakticky jí tak měly odmítnout poskytnout ochranu. Porušení práva na spravedlivý proces shledává v překvapivosti rozhodnutí, jelikož nebyla poučena o neunesení důkazního břemene podle Navíc dovolání bylo částečně odmítnuto pro nevymezení předpokladů jeho přípustnosti podle , ačkoliv bylo namítáno porušení ústavně chráněného práva, čímž měly být splněny podmínky pro meritorní projednání.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná podle .

Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti je nezbytné připomenout, že Ústavní soud není povolán k přezkumu a zásahům do rozhodování obecných soudů. Výjimečně tak činí až v případě, kdy je zároveň porušeno ústavně chráněné právo. To však není případ.

Z rozhodnutí obecných soudů jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka ve sporu mezi podnikateli (soutěžiteli) neunesla důkazní břemeno a její žalobní návrh byl zamítnut s tím, že namítané nekalé jednání nelze přičíst vedlejší účastnici. Nastalá situace byla mnohem více otázkou vztahu mezi stěžovatelkou a jejím bývalým společníkem (jednatelem) a zaměstnancem. Vedlejší účastnice navázala obchodní spolupráci s bývalým smluvním partnerem (klientem) stěžovatelky, svoji činnost přitom zajišťuje skrze bývalé zaměstnance stěžovatelky, která s nimi mimo jiné neuzavřela konkurenční doložku. Obecné soudy správně uzavřely, že k ochraně svých práv měla stěžovatelka využít jiných institutů a zneužití obchodního tajemství ani naplnění jiné skutkové podstaty nekalé soutěže nebylo ve vztahu k vedlejší účastnici prokázáno.

Právo stěžovatelky na podnikání nebylo v předchozím řízení nikterak dotčeno, neboť právní úprava jí umožňovala hájit svá práva hned několika způsoby. Buď měla intenzivněji tvrdit a prokazovat nekalé praktiky žalované, nebo zvolit jiný procesní postup. Nabízela se například společnická žaloba o náhradu škodu proti jednateli a bývalému společníkovi v jedné osobě; ve vztahu k bývalému zaměstnanci jde k tíži stěžovatelky neuzavření konkurenční doložky. Pokud jde o obchodní tajemství - databázi klientů a kontaktů, bylo v řízení před obecnými soudy prokázáno, že tyto informace byly veřejně dostupné. Z výše uvedených důvodů není námitka nedostatku ochrany proti nekalému jednání pádná.

Ani k porušení práva na spravedlivý proces v posuzované věci nedošlo. Obecné soudy řádně a věcně (meritorně) projednaly žalobní návrh stěžovatelky a dospěly k závěru, že neprokázala nekalé praktiky vedlejší účastnice. Její věc byla projednána před nezávislým soudem s možností uplatnit veškeré tvrzení a důkazy. Stěžovatelka byla v předchozích řízeních pouze neúspěšná - k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002,

sp. zn.

[24/2002 Usu.]: "právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na takové spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy". Napadená rozhodnutí nejsou ani překvapivá, jak namítá stěžovatelka. Odvolací soud odlišně, ale předvídatelně právně zhodnotil zjištěný skutkový stav, navíc s totožným závěrem, který věcně nic nezměnil.

Námitky vad dovolacího řízení nejsou namístě. Stěžovatel zaměňuje důvod dovolání podle s povinností vymezit předpoklady jeho přípustnosti podle ustanovení Je pravdou, že důvodem dovolání je i tvrzené porušení základního práva, které spadá pod pojem nesprávné právní posouzení věci, nicméně stále platí povinnost dovolatele řádně vymezit předpoklady přípustnosti podle , což stěžovatelka částečně neučinila a tato skutečnost jde k její tíži.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení některého z ústavně zaručených práv; proto rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2016

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu