Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2277/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky ORACLIO s. r. o., sídlem Chudenická 1059/30, Praha 10, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016 č. j. -179 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. listopadu 2015 č. j. -137, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Michala Starého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016 č. j. -179 se odmítá.II. Řízení se v části směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. listopadu 2015 č. j. -137 zastavuje.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle d (dále jen " ") a rovnost účastníků řízení podle y.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení jako žalobci částku 27 787 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nedoplatku ceny díla - výroby a montáže vybavení baru. Obvodní soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že účastníci mezi sebou platně sjednali smlouvu o dílo, žalobce řádně objednané práce provedl a dílo předal, cenová nabídka byla žalovaným konkludentně akceptována a nárok byl uplatněn včas.

3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") vyhovující výrok obvodního soudu ve věci samé ohledně žalované částky potvrdil, změnil jen výši sazby úroku z prodlení z této částky. Městský soud při jednání dílem zopakoval a dílem doplnil dokazování, přičemž odvolací námitky stěžovatelky stran posouzení oprávněnosti a vymahatelnosti nároku, ani stran procesního postupu obvodního soudu, neshledal důvodnými.

II.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na to, že podle jejího názoru nebyly v řízení před obvodním soudem splněny podmínky ustanovení , když vedlejší účastník řízení uplatnil opožděně skutková tvrzení a důkazní návrhy, resp. dvakrát zmeškal lhůtu ke koncentraci řízení, což městský soud nezohlednil. V příkrém rozporu s tímto postupem ve prospěch vedlejšího účastníka řízení stěžovatelka spatřuje skutečnost, že obvodní soud bezdůvodně nepřipustil jí navrhované důkazy, jimiž chtěl podle zpochybnit tvrzení vznesená do řízení vedlejším účastníkem řízení v samotném závěru prostřednictvím jeho výslechu (viz závěr protokolu o jednání ze dne 10. 11. 2015).

5. Stěžovatelka má za to, že obvodní soud se v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal s jejími námitkami ohledně porušení zákona při provádění důkazů (navržených vedlejším účastníkem řízení po dvojím zmeškání k tomu stanovených lhůt). Má za to, že postup obvodního soudu vykazuje znaky svévole a porušení rovnosti účastníků civilního soudního řízení, když bez vysvětlení neprovedl důkazy navrhované stěžovatelkou. V tomto ohledu nepovažuje stěžovatelka vypořádání námitek ze strany městského soudu za dostatečné (je nepřesvědčivé a vnitřně nekonzistentní), jím provedený výklad příslušných procesních ustanovení považuje stěžovatelka za v soudní praxi jedinečný a dle jejího názoru dosahující intenzity zásahu do práva na spravedlivý proces. V odůvodnění ústavní stížnosti pak nabízí vlastní výklad předmětných zákonných ustanovení.

6. Stěžovatelka shrnuje, že obvodní soud nezacházel s důkazními návrhy účastníků stejně, přičemž toto rozdílné zacházení nikde nevysvětlil. Městský soud pak tento deficit řízení před obvodním soudem neodstranil. V podání ze dne 14. 10. 2016, jímž stěžovatelka vzala svoji ústavní stížnost částečně zpět (viz níže), setrvala na nesprávnosti výkladu § 118b odst. 1 provedeného městským soudem, a to s tvrzenými protiústavními důsledky.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (viz ale bod 13).

8. Vzhledem k částečnému zpětvzetí ústavní stížnosti (bod 6 in fine), Ústavní soud řízení podle částečně zastavil, jak je ve výroku II uvedeno.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, směřující proti napadenému rozsudku městského soudu, přičemž toto rozhodnutí, jakož i vyžádaný spisový materiál prostudoval, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle .

10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y), který stojí mimo soustavu soudů ( y), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal.

11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti - s poukazem na nerovný přístup soudu k účastníkům řízení - zopakovala výtky proti procesnímu postupu obvodního soudu, přičemž nesouhlasí s výkladem městského soudu, jímž byly tyto výtky, týkající se porušení zásady koncentrace řízení, vypořádány. Předně nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že by se jejími námitkami městský soud nezabýval. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že věnoval námitkám stěžovatelky procesního charakteru značný prostor (str. 7 až 8 odůvodnění). Co se týká samotného výkladu předmětných ustanovení , nutno připomenout, že výklad a aplikaci předpisů tzv. podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní tehdy, postihují-li nepřípustně některé ze základních práv, případně pomíjí-li možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo jsou-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je-li v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [tzv. přepjatý formalismus - srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavní soud má za to, že takového pochybení, s dopady do porušení stěžovatelkou namítaných základních (procesních) práv, se městský soud nedopustil.

12. Zaváděním prvků tzv. koncentrace řízení do civilního řízení, a to zaváděním formálních procesních postupů vedoucích účastníky řízení k řádnému a včasnému plnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, je sledován požadavek zefektivnění (urychlení) soudního řízení. Princip koncentrace řízení však není absolutní, jeho uplatnění je možné při splnění zákonem stanovených předpokladů, přičemž zákonná právní úprava zároveň umožňuje výjimky, a to s přihlédnutím k zájmu na zjištění skutečného stavu věci. Mezi tyto výjimky spadá i situace - jako tomu bylo v řešené věci - kdy je ze strany předsedy senátu poskytnuta dodatečná lhůta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc či k podání návrhů na provedení důkazů (viz např. komentář k In Lavický, P. a kol. . Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016). V tomto duchu je vedena stěžovatelkou napadená argumentace městského soudu, v níž Ústavní soud nespatřuje shora zmiňované vady ústavněprávní relevance; lze na ní tudíž ve vztahu ke stěžovatelkou uplatněným námitkám v podrobnostech odkázat. Poukazuje-li přitom stěžovatelka na ojedinělost provedeného výkladu, neodkazuje na relevantní judikaturu, s níž by měl být tento výklad v rozporu. Stěžovatelkou zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž míří na situace, kdy došlo k porušení zákonných pravidel koncentrace řízení, což v dané věci shledáno nebylo.

13. K námitce, že nebyly bezdůvodně připuštěny stěžovatelkou navrhované důkazy v řízení před obvodním soudem, je třeba poznamenat, že tato námitka (ani stěžovatelkou navrhovaný důkazní návrh) nebyla uplatněna v odvolacím řízení, a městský soud tudíž neměl možnost se s ní vypořádat. S ohledem na princip subsidiarity řízení o ústavní stížnosti tak nelze k uvedené námitce přihlédnout (viz ).

14. Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavních práv, jež stěžovatelka namítala. Proto ústavní stížnost dle ustanovení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2016

Josef Fiala v. r.

předseda senátu